Kdo by neměl rád horory. Jak jsem slíbila v úvodním článku, dnes se rozepíšu na téma archetypu stínu a období, které mu vládne. Shodou okolností (že by?) to je právě teď. Čím je tedy období Ryb neboli Luny tak charakteristické a co bychom o něm měli vědět, co se týče našeho duchovního vývoje?

Podle Velkého Arkána je karta Luny kartou rozhodování, volby cesty pro následující období. A právě tato volba může představovat velmi bolestný až traumatický zážitek, protože je z části vědomá (zapříčinili jsme se o ni sami vlastním chováním a rozhodováním v minulosti) a z části nevědomá nebo chcete-li osudová (nemůžeme změnit své minulé chování a rozhodování a tudíž nemůžeme zcela a úplně zvolit jinou cestu než na kterou už máme dávno nakročeno). Toto „zmítání se“ mezi odmítnutím důsledků svých minulých činů a zároveň nemožností je odmítnout vede k velké únavě, nedůtklivosti a potýkáním se s vlastními temnými stránkami. Jinými slovy je to naprosto ideální doba pro zapracování vlastního stínu.

Příklad vědomé a nevědomé volby:

Ano, zmíním koronavirus. Příkladem vědomé volby mohou být ona rozhodnutí ne/zrušit cestu do rizikové oblasti a následně riskovat ne/nakažení svého okolí po návratu. Nebo je vědomé rozhodnutí uzavřít hranice a místa veřejného setkávání, abychom zabránili dramatickému průběhu šíření nemoci. Tato rozhodnutí citelně a každodenně, takříkajíc pozorovatelné v reálném čase, ovlivňují naše následující dny. Je to nádherný příklad akce a reakce, o čemž je i toto období a přijímání (čelení) svým stinným stránkám

Naopak příkladem nevědomého zvolení cesty je česká tendence situaci buď zlehčovat a chovat se ke svému okolí nezodpovědně, což je kulturně národnostní rys ovlivňující průběh nemoci nekontrolovatelně – nevědomě, nebo naopak situaci dramatizovat a zveličovat, což vede k částečně nepředvídatelnému (téměř panickému) chování zvláště ohrožených skupin obyvatel.

Právě nevědomá část, naše nutkavé, nevědomé chování je odrazem našeho stínu. A teď máme jedinečnou příležitost tento stín neodmítat a neschovávat, ale naopak jej zvědomit, přijmout a zapracovat do svého já. Takže nad ním už příště budeme mít kontrolu a nebude ovládat on nás, ale my jeho.

Jen si to představme. Místo záchvatu paniky z pocitu ztráty kontroly nad situací se zastavíme, uvědomíme si, že na to trpíme, v klidu se nadechneme, vyhledáme si všechny dostupné informace a teprve na jejich základě rozhodneme, jak budeme dál postupovat. V klidu. Bez šíleného skupování tun brambor, které do týdne stejně vyklíčí. Mít i v tu nejtěžší chvíli schopnost zůstat v klidu a pracovat s vlastními strachy bych osobně vyvážila zlatem a diamanty a je to podle mě důležitá ingredience v získání trvale okouzleného stavu.

Co je to ten archetyp stínu?

Pojem archetyp stínu poprvé formuloval C. G. Jung a označil jím nevědomou část naší osobnosti, která je sdílena celým lidstvem. Stín je tedy kolektivní (mají k němu přístup všichni lidé), ale jeho podoba je individuální (každý si řeší jiný, osobní stín, svůj vlastní osobní horor). Do stínu hážeme všechno to, co odmítáme. Z těch nejčastějších je to násilí, závist, závislost, ad. Stín není přístupný našemu vědomí (pakliže se o to vědomě nepřičiníme) a často není přístupný ani našemu podvědomí. Odmítáme si jej pustit do našeho nazírání reality. Problém je v tom, že on existuje a nikam nemizí, takže před ním vlastně jen zavíráme oči.

Nejtěžší je poznat, jaký stín mám já sám. Zvláště v dnešní době, kdy nás společenské zvyklosti tlačí k odmítání stínu a intenzivní podpoře persony (naší společensky akceptovatelné masky).

Příklad stínu:

Jsme tak pobouřeni, když někdo ubližuje zvířátkům a dětem. To, že to lidstvo dělá pro přežití tisíce let (lov a války o zdroje), je jedna věc, ale dnes jsme přece ta pokročilá civilizace, která se tváří, že se nic takového neděje, a když to prosákne ven, jsme zhrozeni faktem, že se něco takového může stát. A kolikrát to považujeme za „fake news“ – to přece není možné… to se přece nemůže stát…

Může. A děje se to. Je to právě náš stín – část našeho já, kterou máme (agresivita vůči bezbranným), ale odmítáme.

Kdo z nás nechtěl vědět, co je uvnitř hlemýžďovy ulity, když mu byly čtyři? A nic špatného na tom nebylo. Dokud nepřišla maminka a neřekla nám to.

Co potřebuji o stínu vědět?

Mám-li skutečně zájem se o svém stínu dozvědět víc, potřebuji se připravit na to, že budu muset čelit svým nejtemnějším stránkám – těm, které jsem se rozhodla odmítnout a tvrdit o nich, že je určitě nemám. Mnohdy půjdu proti vzorcům, které mi od útlého dětství vštěpovali výchovou. Může se stát, že se nedokážu tváří tvář svému stínu postavit. Prostě proto, že pro mě ony roky fixované způsoby jak se chovat (tvářit) budou tak pevné, že je nedokážu v sobě překonat. Ale to nevadí. Pevné odhodlání je pro mě záruka, že není nic, co bych nedokázala překonat. Když ne teď, tak později.

Připravila jsem si jednoduché, ale zato detailní a dlouhotrvající cvičení ke zkoumání vlastního stínu. Chcete-li se ke mně v okouzlení přidat, najdete ho v záložce E-book.

Přeji vám nádhernou, temnou, tajuplnou a překvapivě objevnou cestu k vašemu nejniternějšímu já.