Dušičky: Jalovec, dýně a bohyně Stařena
Svátek všech svatých. Dušičky. Halloween. All Hallows´ Eve. Pozimní dědkové. Día de los Muertos. Samhain. To všechno jsou názvy pro tento tajemný čas na přelomu října a listopadu, kdy tma přichází brzy, teplo ze země vyprchává každým okamžikem, úroda je ve sklepech a dobytek už nemá na lukách co žrát. Je čas ho zahnat domů. Je čas se rozloučit se světem tam venku a přivítat svět uvnitř.
Historie
Je to můj druhý nejoblíbenější svátek celého roku a pojí se s ním mnoho tradic, které do určité míry sdílí celý svět a do určité míry jsou regionálně odlišné. Vždy mě fascinoval keltský pohanský svět (a současný britský národ) a tak, i když se hrdě hlásím k Moravě a Čechám a myslím si, že náš folklór je jedinečný a neskutečně bohatý a stojí za to ho zachovat i pro budoucí generace, dovolte mi stručně začít historií tohoto svátku z pohledu keltské kultury.
Keltové a Samain
Pojem keltské kultury používám schválně, protože byla svého času rozšířena od britských ostrovů jižně na území Španělska a Itálie, přes Francii, Německo, Čechy, až na Slovensko a okrajovou část bývalé Jugoslávie. Přitom archeologické vykopávky nalézají kontinuální styl ve výzdobě předmětů napříč tímto územím, které obývalo mnoho různých kmenů (národů). Měli tedy společnou kulturu. O jejich národnostní identitě bych však spekulovala a v době uctění našich předků bych nerada nějakého rozčílila, byť velmi velmi vzdáleného, nepřesným zařazením k jeho národu. Toliko úvodní vysvětlení. A teď trochu obšírně k oné historii svátku mrtvých:
Nejstaršími prameny o Keltech jsou „bohužel“ zápisky římských dobyvatelů a jejich kronikářů. Jsou to zápisky zkreslené pohledem zcela jiné kultury s jiným panteonem božstev a jiným uspořádáním společnosti, který neměl potřebu respektovat „pohanské“ kultury, ale naopak se je snažil napasovat do té své. Proto existují vážné pochybnosti o reálnosti popisovaných skutečností. Dalším zdrojem jsou lokální prameny v irštině, které však z důvodu původní negramotnosti obyvatel začaly být zapisovány po příchodu křesťanství a dochovaly se nám až z 12. století našeho letopočtu. Přitom pohanští Keltové tu byli v 5.stol př.n.l. 1500 let historie předávané pouze ústně v podobě mýtů, než to někdo sepsal. No jo. Kvůli tomuto by stálo za to udělat stroj času. Né to měnit. Jen pozorovat a vyplnit informační bílá místa v historii…. Ale to jsem odbočila. Z těchto trochu chudých pramenů se nicméně dochovala informace o Samainu (keltské jméno pro Dušičky) v následující podobě.
„V kalendáři z galského Coligny z 1.stol. př. n. l. je uvedený svátek Samonios. V Irsku se konala velká shromáždění pěto provincií, pořádaly se pastorální obřady, probírala se politika. Navíc zde byly trhy, poutě a dostihy. Samain byl časem rituálního truchlení za smrt léta a nebezpečným obdobím, … , kdy se dočasně zastavil čas i prostor a přestaly platit přírodní zákonitosti. Prolomily se bariéry, duchové z Onoho světa mohli chodit po zemském povrchu a lidé mohli navštívit podsvětí.“
Keltské mýty od Mirandy Greenové
Docela drsný svátek, že? A to se raději zdržím představení tradic našich středo- a jihoamerických kolegů. Nicméně…kdo kráčí s mrtvými, musí mít pro strach uděláno.
Z našich luhů a hájů
V předchozím odstavci jste se dozvěděli, že celosvětově oblíbený svátek Halloween (rozšířený právě z anglosaských zemí, které jsou hrdým potomkem západních Keltů) má původ v pohanském svátku a navazuje na tradici starší než 2000 let. Nyní si připravte kapesníčky, přijde zklamání.
Tak jako mnoho jiných tradic v naší zemi, i Dušičky jsou křesťanským svátkem, jehož průběh si lidé poupravili během staletí k obrazu svému. A jak to všechno začalo?
V roce 610 našeho letopočtu v Římě byl papežem Bonifácem IV. zaveden Zasvěcený svátek kanonizovaných a beatifikovaných křesťanů. Původně bylo datum tohoto svátku určeno na 13.5., ale v 9. století byl přeložen na 1.11. V 16. století pak byl tento svátek církví zařazen mezi hlavní svátky křesťanů a měl se slavit v každé farnosti. Pouze v pravoslavné církvi zůstala oslava památky všech svatých u starého termínu v neděli po letnicích na tzv. neděli všech svatých.
Svátek všech svatých je zasvěcen těm, kteří svými skutky dosáhli věčné blaženosti (zprvu mučedníci, posléze i živí, kteří se zasloužili o šíření a podporu křesťanské víry). Takže žádný svátek mrtvých, jak to slavili původní obyvatelé Evropy. No jo. Ale Čech je stvoření přizpůsobivé a tak se slavení a účel svátku postupně vyvíjel. Češi zavedli Dušičky. Dušičky navazují na Svátek všech svatých a tak časem splynuly v jeden svátek, který v sobě spojoval jak křesťanskou potřebu uctívat významné křesťanské osobnosti, tak lidovou potřebu zachovat obyčeje staršího kultu předků a jeho uctívání.
Dušičky jsou tedy obdobou Samainu, ale přizpůsobené křesťanství. Slaví se na památku zemřelých v očistci, kterým lze modlitbou či milosrdenstvím ulehčit nebo prominout tresty. V lidové tradici se zachovala představa ochranného i škodlivého vlivu zemřelých, které je potřeba si naklonit, např. poskytnutím jídla. Duše zemřelých v předvečer svátku vycházejí z očistce, aby si v noci odpočinuly, vracejí se ke své rodině, do domu, kde žily. Nyní jim mohou živí ulevit. Na okno nebo v ohni se stavěla lampa naplněná máslem, aby si jím mohly duše potřít rány. Úlevu měla poskytnout i mouka sypaná do ohně (zkoušejte poprvé v malém množství z uctivé vzdálenosti a v nehořlavém prostředí). Odstraňovaly se ostré předměty. Do okna se pokládalo jídla, např. chleba pro kolemjdoucí duše.
Modern touch
Žijeme v době technologií, fyzikálních zákonů, mezigeneračního odtržení. Leckdo by mohl mít pocit, že tu na tajemno a posvátno nezůstalo místo. Mrtví, co chodí mezi námi? Bytosti z Onoho světa? Předkové vracející se k našemu stolu? Ano, ano a ano. Nemusíte na to věřit. Ale připomenutím si tradic našich babiček a pradědečků, zopakováním trochy rituálního chování a hlavně, přiřazením speciálního významu tomuto času si sami sobě dopřejete něco velmi vzácného a, jak se v poslední době ukazuje, i velmi důležitého… Dopřejete si zastavení.
„Lidský duch, který nemůže prožívat posvátné, je mrtvý duch.“
Svatá pravda. Rozhlédněte se, kolik těch mrtvých duší kolem vás bloumá po ulicích. A podívejte se, jak jsou mladé. Naopak jak září duše svraštělých žen a mužů, kteří se o berlích se svíčkou a chvojím belhají na hřbitov, aby si popovídali se svou maminkou a tatínkem a postěžovali si na dnešní svět. Zhluboka vdechují ten chladný vzduch plný kouzel a intenzivně cítí, že jsou propojeni se světem. S jeho podstatou. A toto propojení nás léčí. Toto propojení nás udržuje na živu. A jelikož teď frčí Retro a Vintage, považujte tento odstavec za výzvu zahrnout tyto módní směry do vašich životů i v oblasti tradic a „duchovna“. A dovolte mi vás pro začátek inspirovat mým osobním rituálem.
Dušičkový rituál
U nás to je na celý den. Ale nebojte se. Ve výsledku to zabere jen pár minut. My totiž Dušičky neohraničujeme. My je žijeme.
1. Základem všeho je u nás samozřejmě oltář. Je to místo, které je čisté, všichni se k němu chovají s úctou, zdobí ho v souladu se záměrem (zde v souladu s oslavou předků) a pokládají na něj předměty, které pro ně mají zvláštní význam a připomínají jim, že u oltáře se nepracuje ani nepřemýšlí, u oltáře se něco prožívá. Pokud jste nikdy žádný oltář nedělali a máte pocit, že to spadá do „alternativní“ části tohoto vesmíru, jíž opovrhujete, ale rádi byste vyzkoušeli tento rituál, nevěšte hlavu. Oltář nemusí být 500 let starý vyřezávaný stůl pokrytý černým sametem s vyšitými pentagrami a stříbrnými svícny. Nemusí to být dokonce ani oltář, jak jsem ho popsala výše. Vlastně to vůbec nemusí být oltář, který vypadá jako oltář a vůbec tomu nemusíme říkat oltář. Jde totiž o účel, který má takové místo splnit. Hned vám ho vysvětlím:
Účelem oltáře během Dušiček je výstavka fotografií našich předků. U nás to tak děláme z prostého důvodu. Tyto fotografie leží celý rok schované v albech a my na ně tak trochu zapomínáme. Tento svátek je důvod, proč se na ně podívat. A abychom je zase jen tak někam nezastrčili a koukali na ně trochu déle, aby si i děti zapamatovaly, že tyto fotografie viděly a jak vypadaly obličeje na nich, vystavujeme je na oltář, kde zůstanou po celou dobu svátku (tedy od 31.10 – 2.11.). Jak tedy vidíte, nemusíte dělat žádný oltář, stačí, když se i vy shromáždíte se svými blízkými, např. u stolu, vytáhnete tyto fotografie a budete nové generaci povídat o jejích předcích a se starou generací vzpomínat na časy, v nichž byly tyto fotografie pořízeny. O to tu běží. Vzpomínáme na naše předky (a někdy i na naše zadky v dobách mládí).
2. Další báječnou součástí rituálu je samozřejmě vyřezávání dýní s dětmi (dříve i bez dětí, to jsem se mohla i rozšoupnout v kreacích, teď to musí být legrační obličeje). Že je to mladá tradice a součást halloweenu? Prdlajs! Vyřezávalo se i dřív, jen se používala třeba řepa nebo tuřín, ale vlastně i ony dýně. Chlapci je používali ke strašení, když je stavěli lidem za okno. Dnes už se jich asi nikdo nelekne, ale funkce světel jako luceren, které značí cestu, zůstává krásná a přináší i trochu tajemství. Tak schválně – kam vás světla zavedou, když je budete oddaně a bez kritického myšlení následovat? Zkuste si to. Toulání se po „náhodně“ značené cestě je nádherná forma meditace a navozování posvátného stavu.
3. Očista domova. Čekáte neživé hosty, logicky je tedy čas na úklid. Nejsem uklízecí typ, nesedí mi monotónnost jakékoliv obstarávací činnosti, ale úklid na významné svátky miluji. Jsou pro mě součástí vytváření posvátného prostoru, uklízím, protože ho připravuji na něco výjimečného. A s úklidem se u nás pojí vykuřování. Pro svátek mrtvých mi nejvíc ladí jalovec. Ideální by bylo na pícce vykuřovat usušenou nebo čerstvou větvičku jalovce obecného, ale ten je u nás vzácný a nemáte-li ho na zahradě, v přírodě ho jen tak nepotkáte. Proto ho kupuji jako vykuřovadlo přímo od výrobce vykuřovacích směsí nebo vykuřuji plody, ale s těmi velmi opatrně. Jeho vůně ve mě evokuje finskou saunu. Přináší teplo, kontrast odpařené vody a horkého uhlíku, vůni čerstvého dřeva. Je to vůně mizející opony mezi dvěma světy. Traduje se, že zahání temnotu a zlé síly, chrání před bytostmi z Onoho světa. A navíc se z něj vyrábí GIN, takže si nějaký kupte a pomalu ho usrkávejte ze sklenice, zatímco se kolem vás bude valit nádherně vonící kouř.
4. Uctění bohů a předků. Tato část je hodně osobní a já tímto textem nikomu nevnucuji svůj systém víry. Pouze o něm mluvím ve vztahu k popisu Dušičkového rituálu, jehož je součástí a tudíž ho nemohu vynechat v rámci snahy podat vám úplné informace. Uctívání předků můžete provést mnoha způsoby viz tradice popsané v historickém okénku. U nás například chystáme předkům talíř s jídlem od oběda či večeře. Jinou formou je také návštěva hřbitovů, rozsvícení svíček (jak na hrobech, tak na oltářích), pečení tradičního pečiva, ad. Kromě předků je u nás přirozené uctít také bohyni Stařenu, která vládne tomuto období a je jedním z archetypů, které vládnou smrti, odevzdání, odpuštění, přijetí temných stránek všeho a následně i obnově a transformaci nás samotných. Jelikož je Bohyně Stařena jednou ze tří forem Bohyně, která v přeneseném slova smyslu představuje Matku Zemi a její proměny (cykly), nejde pouze o duchovní uctění, ale rovněž o fyzické uctění země jako nositelky života, který nyní končí a ona se ukládá k odpočinku, aby získala sílu k plození další rok. V lidové kultuře jde o činnosti jako zanechání polí ladem, porážku části chovaných zvířat, aby bylo dost zásob na přežití období neplození, apod. My vracíme část úrody (zdrojů) symbolicky zemi, aby i ona měla dost síly přežít období útlumu. Zároveň tímto symbolicky uctíme bohyni Stařenu, čímž přijímáme aspekt Smrti jako posvátného prvku, který vyvažuje aspekt Života v dokonalé rovnováze. Je to velmi duchovní součást celého rituálu a každý si ji můžete přizpůsobit podle svého. Omezit uctívání „jen“ na předky, zahrnout uctění svatých či jiných bohů a bohyň. Vše je zcela správně.
Přeji vám krásné prožití těchto temných dnů plných posvátna a tradice.
dana kh
Jsem zrozena k napojení na ty nejhlubší části lidského Já. Napojení na Jednotu, napojení na Matku Zemi, napojení na svůj Posvátný sen, napojení na tělo a posvátné ženství.