Šamanismus

Gaia a člověk – vzájemná zrcadla

Dnes ráno jsem se probudila brzy. Moje hlava byla ještě omámená z divokých snů, ale něco v nich spustilo rychlý sled myšlenek na téma zrcadlení mikrokosmu a makrokosmu, který by se v důsledku měl projevit i v dvojici planeta – její obyvatel. A tak tu sedím o půl osmé ráno, zatímco v ložnici ještě všichni spí, a klapu do kláves tato slova.

Teorie Gaia

Opakování matka moudrosti, říkával můj dědeček. A tak, i když už jsem to v nějakém článku zmiňovala, pro úvod do problematiky rychlé připomenutí.

V 60. letech minulého století se James Lovelock, chemik, fyzik, ekolog přidal k výzkumu NASA o možnostech života mimo Zemi. Výsledkem jeho zkoumání typických projevů planety Země ve vesmíru (různých typů záření, apod.) bylo vytvoření hypotézy o planetě jakožto živoucím „organismu“, který má schopnost samoregulace (udržuje si svou stálou teplotu a další vlastnosti vzájemnou kooperací jednotlivých složek) a tím si udržuje svou homeostázu. Jedním z důsledků této hypotézy je například myšlenka, že život na Zemi je možný proto, že podmínky pro něj udržuje symbióza mezi již existujícím životem a jeho prostředím.

Dnes nám to přijde celkem samozřejmé, zvlášť ve světle klimatických změn, ale trvalo padesát let, než tuto myšlenku většina vědecké obce přijala. Ono se blbě mění většinové nastavení, zvlášť když říká, že prostředí je nepřátelské a organismy v něm bojují o přežití. Že by nebojovaly, ale byly součástí obrovského ekosystému? No, trvalo to, než to oficiálně věda odsouhlasila (a museli jsme si předtím narušit zemskou samoregulaci lidskou činností tak vážně, že jsme si zničili ozonovou vrstvu a způsobili skleníkový efekt – jo jo, lidi se nechovají jako ty nejchytřejší organismy na téhle planetě, že?). Nicméně, časy se mění a dnes to již není hypotéza, ale obecně přijímaná teorie fungování ekosystému a vzájemného propojení jednotlivých částí planety (souše, oceánů a atmosféry).

Hermés Trismegistos

Neméně slavný to pán (respektive pánové), jehož  (jejichž – tomu tedy říkám roztrojení osobnosti) Smaragdová deska se zákonitostmi fungování celého vesmíru nahňácaných do 15 výroků podle českého překladu Pierre de Lasenica (včetně slavného pravidla Jak nahoře, tak dole) má nejasný původ. Přesto se stala základem hermetismu a alchymie a pro vědce 21.století (tedy aspoň některé) i zdrojem inspirace při uvažování nad podstatou věcí.

Člověk

Tento nepřizpůsobivý druh primáta dominuje mezi obratlovci velikostí své populace suchozemským ekosystémům. Jeho organismus je homoiotermní (udržuje si stálou teplotu těla bez ohledu na teplotu vnějšího prostředí), své zárodky schovává v sobě, kde se chráněné vnitřním prostředím těla vyvíjí a po jejich narození je krmí ze svého těla (mateřským mlékem). Kromě toho disponuje obrovským mozkem, který výrazně zvětšil objem hlavy v poměru k tělu, a předními končetinami schopnými nejjemnější motoriky. Podle jedné teorie je celá evoluce mozku člověka důsledek rozvíjející se jemné motoriky ruky. Bez rukou bychom tedy možná nebyli těmi lidmi, které známe. No a jen tak pro připomínku, kdybychom na to náhodou zapomněli, máme všechny ty vnitřní orgány a tkáně a buňky a jejich organely, které dohromady tvoří to, co nazýváme tělem.

Jeden jako druhý

Moje osobní parafráze na Jak nahoře tak dole. Teoretický základ máme za sebou a teď se pojďme postavit před to zrcadlo a podívat se Gaie do očí. Vlastně jsem ji nemusela srovnávat zrovna s člověkem, jakýkoliv jiný organismus by posloužil stejně dobře. To je holt ten antropocentrismus (https://encyklopedie.soc.cas.cz/w/Antropocentrismus).

Co tedy vidím? Dva organismy schopné termoregulace součinností svých vnitřních částí navzdory „nehostinnému“ prostředí, v němž se nachází. Rovněž pozoruji rovnocennou schopnost samoobnovy – každá buňka lidského těla má určitou životnost. Poté odumírá a je nahrazena buňkou novou. Tak se poškozené části tkání opravují. Stejně tak Země se skládá z mnoha organismů, které mají omezenou životnost a jsou postupně nahrazovány jinými jedinci svého druhu, které nahrazují staré a poškozené jednotky a mohou dále plnit svou funkci v „těle“ planety. Dále tu máme výživu svých zárodků z vlastního těla – planeta živí sama ze sebe všechny organismy, které na ní žijí. My také vyživujeme své zárodky ze svého těla mateřským mlékem, které metabolizujeme z látek v našem těle.

Pesoptimismus důsledků

Moje závěry jsou jednoduché a nijak oslnivě nové, ale zároveň je mi jasné, že nad tím asi většina z nás jen tak neuvažuje a stojí za to občas připomenout, kde je naše místo.

Naše planeta je makrokosmos, člověk je její mikrokosmos. Ano, jsme zrcadla. A co ještě? Uvědomme si, že jsme buňky planetárního těla. Ano, nic víc, než jednotlivé buňky, které měly původně svou funkci v ekosystému a zapadaly do něj. A pak se něco zvrtlo a my se začali rapidně dělit (rozuměj množit). A stal se z nás nádor. A co dělá organismus, když se některé z jeho buněk zblázní a začnou se nekontrolovatelně množit a vytvářet rakovinné bujení a poškozovat okolní tkáně (rozuměj prostředí)?

Přichází imunitní reakce – nasadí obranné mechanismy (jiné organismy/buňky s touto specializovanou funkcí – v našem případě hlavně viry a bakterie způsobující různá onemocnění). A když to nepomůže, přijde horečka, aby se rakovině špatně žilo a zato se dařilo imunitnímu systému a ten se rozjel na plné pecky.

Souvislost se změnami klimatu, v určité periodě objevujícími se epidemiemi, atd. snad ani nemusím zmiňovat, považuji vás za dostatečně inteligentní, abyste na to přišli sami. A chci na tomto místě vyjádřit vděčnost každému člověku, který je uvědomělý a chápe svou osobní odpovědnost za vývoj životního prostředí. Nemám na mysli jen recyklaci a ochranu zvířat a rostlin. Mám na mysli hlavně lidi, kteří si váží této planety a snaží se žít s ní v celkové harmonii. V tom vidím jedinou cestu, kterou máme, chceme-li i s planetou přežít. Buďme pokorní, neplýtvejme a neničme. Přemýšlejme nad tím, co stavíme, jaké materiály a chemické látky využíváme. Použít papírový sáček nebo plastový? Každý z nás může udělat ten krok správným směrem. I kdyby jen jeden, když se to vynásobí osmi miliardami, už je to hodně velký krok. 

Chci tím říct, neciťte se z toho článku pod psa. Berte to jako motivaci. Jsme buňkami jednoho neskutečného obrovského organismu a budeme-li vykonávat tu správnou funkci, budeme milovanými, chtěnými buňkami s dostatkem zdrojů a smysluplně prožitým životem. O to nám jde přece všem. A hromadění hmotných statků ukázalo napříč staletími, že k tomuto pocitu zadostiučinění nevede. Naopak život v radosti, odpovědnosti a harmonii k němu vede vždy. A ještě jednu věc chci říct.

Uvědomujete si, že jsme součástí bytosti nevídaných rozměrů a že planeta má zřejmě (logický důsledek zrcadla) své vlastní vědomí (když máme vědomí my, proč ne náš makrokosmos)? Potom by obraz spousty mytologických postav představujících planety či hvězdy mohl být mnohem realističtější, než jsme si ochotni přiznat…

Jsem zrozena k napojení na ty nejhlubší části lidského Já. Napojení na Jednotu, napojení na Matku Zemi, napojení na svůj Posvátný sen, napojení na tělo a posvátné ženství.

Zanechat Odpověď

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..