O: Ahoj Hani, ty jsi psychoterapeutka a máma dvou malých dětí. Povíš mi, kde se v tobě bere takové cítění pro lidi?

H: Kde se to ve mně bere? Já si myslím, že jsem se s tím narodila. S tím cítěním.

O: Myslíš, že je to až tak snadné? Se s tím prostě narodit?

H: Je to snadné a náročné zároveň, samozřejmě. Snadné v tom je, že ten cit a tu empatii už v sobě mám a je to dar, který jsme dostala. Nebudeme spekulovat od koho nebo od čeho, prostě je to dar. Nesnadné na tom je to kultivovat. Nějak. Nesnadné je říkat si, co je a co není podstatné. Oddělovat moje cítění od cítění ostatních lidí, protože někdy může empatie vsáknout všechny ty emoce do jednoho. A pak to oddělit je docela náročné.

O: Rozumím. Empatie, kterou ty máš takto danou do vínku, ti vlastně velice pomáhá i s tou terapií. Navíc ty nepečuješ jen o dvě malé děti, ale rozhodla ses zároveň i podnikat. Máš vlastní blog Máma ve*smíru (www.hankatoulava.cz). Prozradíš našim čtenářům, v čem je ta „magic“, že se ti daří skloubit pracovní a osobní život?

H: Tam žádná „magic“ není. Já vlastně ani nevím, jak to dělám. Ono se to prostě děje. Vlastně přišlo rozhodnutí, že chci něco dělat. Nejsem zvyklá být jenom pro děti, potřebuju sdílet informace, načítat a zase to sdílet s ostatními. Jsem dost akční a neumím úplně zůstat na jednom místě. S dětmi je to takové, že přes den se jim většinou věnuju. Občas když máme vysílání, tak si najdu hlídání. Buď hlídá muž nebo Danča…

O: To jsem já.

H: …nebo i jiné kamarádky, když se to sejde. A většinu věcí dělám po nocích, takže mi to vlastně trvá strašně dlouho. Nápady mi chodí přes den, kdy obvykle vytáhnu mobil, tužku, zapíšu si to. Pak se nad tím zamyslím, něco vyškrtnu. Nápadů chodí víc, než je možné realizovat. Pak po nocích, pokud nejsem úplně grogy a neusnu s dětmi, píšu články, e-booky, vymýšlím, co bude dál. Teď mám dodělané tři imaginace, tak chystám jejich prodejní stránku, do toho připravuji e-mailové kampaně. Je toho spousta. A aby toho nebylo málo, občas přes den, když se mi zadaří a ukecám děti, že nebudeme poslouchat jejich písničky a pohádky, posloucháme webináře, podcasty, rozhovory. Většinou Cyrinka (Hančina dcera 2,5 roku) prohlásí, že budeme poslouchat pána nebo paní, útrpně se na mě podívá a pak čeká, kdy to skončí, abychom si zapnuli zase pohádky.

O: Myslím, že je velká výhoda, že je tvůj blog Máma ve*smíru zaměřená právě na to mateřství. Určitě ti to, co prožíváš, hodně pomáhá. Čerpáš zkušenosti a můžeš je rovnou sdílet. Tuto aktuálnost na tvém blogu velice oceňuji. Zároveň i autentičnost, jelikož mluvíš o svých vlastních zkušenostech s vlastními dětmi. V rámci odhalování Tajemství života (mrkněte sem) se nyní nacházíme v části cyklu, kde jsme směřováni k zaměření se na jednu životní oblast, které bychom se nyní měli naplno věnovat. Prozradíš nám, která oblast v tvém životě nyní převažuje, proč a co jsi vlastně musela zažít a zvážit během rozhodování?

H: Dost záludná otázka.

O: Já jiné neumím (společný smích).

H (notně bafající): Rozhodla jsem se v tomto období pro rodinu, protože rodina je zároveň základ mého podnikání. Hlavně to tak cítím. Uvědomila jsem si, že kdybych si měla na stůl vyložit kartičky s každou oblastí, které bych se chtěla věnovat, tak i kdyby byly sebe hezčí nebo sebe lépe nakreslené, zase bych zvolila rodinu. Ta je pro mě teď důležitější. Děti jsou malé, a co do nich teď vložíme, to se nám potom vrátí. Velkou odměnou pro mě bylo, že ten tlak, který jsem na sebe vyvíjela na výkon – psát články, vymýšlet, aby webovky byly krásný a skvělý a úžasný – tak ten najednou opadl. Inspirace přichází  sama. A když mám chuť napsat tři e-maily dopředu, tak napíšu tři e-maily dopředu a zrovna v ten okamžik nedělám nic, co by mě právě neinspirovalo nebo mě nutilo dělat něco navíc. Tím, že jsem zvolila rodinu, ale nezanedbávám Mámu ve*smíru, jak jsem se ze začátku bála. To byl pro mě veliký aha moment. Naopak to jde docela samo. Děti se samy přihlásily o slovo. Damimu (mladší syn) je rok a měsíc a je náročnější na pozornost a bude čím dál tím víc. Navíc skloubit to s Cyrinkou, aby měli oba prostor se vyjadřovat a hrát si… Moje rozhodnutí věnovat se hlavně rodině mi přináší benefity i v partnerském životě. Jak mi přišel aha moment a praskla bublina toho „musíš to dělat teď naplno a musíš prostě být 100% soustředěná na ten výkon, na ten mužský princip„, tak najednou, když to dělám po žensky, jde to jinak. Jde to víc hladce, přirozeněji, já se s tím tak nemořím. Nevýhodou teplých nocí je, že se nevyspím, děti spí se mnou, takže je mi dvojnásob horko, do toho mi před usnutím šrotuje hlava a brainstorming, co bych ještě mohla udělat. To, že se nevyspím, je nevýhoda.

O: Toto je krásný příklad a na tobě je nádherně vidět, že když tomu člověk nevzdoruje a to rozhodnutí skutečně udělá, tak se mu nejen uleví, ale najednou zjistí, že ta oběť, kterou musel pomyslně učinit není vlastně až tak hrozná, protože to jediné, co se po člověku chtělo, bylo, aby splynul s tím cyklem. A protože cyklus je přirozeně ženský způsob plynutí energie, tos řekla krásně, tak se nám ženám bude v tomto režimu vždy pracovat lépe. Nicméně protože čtenáři jsou i muži, je otázkou, jakou zkušenost by s tím rozhodováním měli oni (své komentáře pište zde) a zda-li by pro ně nebylo individuálně lepší, aby se vyhranili vůči jedné oblasti mnohem více a lineárněji.

H: Princip mysli a princip rozhodování je v tomto důležitý. Tím, že jsem empatická a volím intuitivně srdcem, potřebuji, aby mi můj pocit vždycky potvrdil mou volbu. Je to pro mě zpětná vazba, že dělám dobře, že před sebou netlačím nějakou hroudu něčeho, třeba negativních myšlenek, emocí, a tak. Ve chvíli, kdy si to potvrdím svým pocitem, je to pro mě příjemnější. Ale jsou samozřejmě nejen ženy, ale i muži, kteří jsou empatičtí. A naopak jsou ženy, které volí hlavou.

O: Cyklus zkrátka pracuje tak, že ve chvíli, kdy najdeme to svoje, kdy se tomu odevzdáme, tak přestaneme přemýšlet, co všechno bychom mohli stihnout. Prostě si řekneme „ano, to je to moje, to nejdůležitější a tomu chci věnovat nejvíc energie“ a uleví se nám. Najednou plyneme. Najednou nám přichází příležitosti, řešení přichází sama, všechno postupuje bez překážek. Je to obrovská naděje a motivace vidět, že to jde, že to člověk opravdu může dokázat, že může zharmonizovat svůj život a své nitro. O tom a dalších tématech vesmírného cyklu píšu mimo jiné v  Tajemství života.

H: Na které se osobně hodně těším. Mě baví všechno, co od tebe čtu.

O: Děkuji. A teď bych se ráda přesunula k jinému tématu, ty ses vlastně kdysi zabývala chaos magií, já to na tebe natvrďáka prásknu…

H: Práskni to na tvrďáka (smích).

O: ….osobně s tímto odvětvím nemám žádnou zkušenost. Znám pár lidí, kteří se chaos magii věnují, ale sama jsem k ní nikdy nepřičichla. Takže mohla bys nás s ní seznámit? O čem chaos magie je, jaké používá principy a cesty?

H: Já jsem magik velmi přízemní a materiální. Nekladu si mystické cíle a nikdy jsem si je nekladla. K chaos magii mě přivedla terapie, takhle natvrdo to řeknu, protože jsem přičichla k postmoderně, k postmoderní filozofii a k různým postmoderním směrům v terapii. K chaos magii mě vedlo krom toho, že jsem měla mimosmyslové (mimo tento svět) zážitky od svých 15 let, také jejich prohlášení, že „nic není pravda a všechno je povoleno“, ale samozřejmě v rámci společenských mantinelů. Druhá věc, kde já se učím magii, jsou fantasy knihy, velmi dobrý zdroj i pro seberozvoj, když to vezmete za správný konec. K té chaos magii…chaos magie je pro mě vybírání si toho, co potřebuju a co funguje nehledě na systém. Jako chaos magik si řeknu, že z křesťanství potřebuju vzít to, to a to a naroubovat si to na úplně jinou věc, ale musí mi to ladit a musí mi to dávat harmonický celek. V tom chaosu musí být nějaký řád.

O: Vlastně by se dalo říct, že je to improvizační magie. Bereš si techniky, které fungují, z různých směrů a uzpůsobuješ je svým potřebám.

H: Využívám toho, co se mi nabízí, vyzobávám ty věci, které potkám, které mi dávají smysl. Nedělám to jen v magii, dělám to i v seberozvoji, že vybírám ty drobnosti, které můžu vzít, zrovna třeba na té mateřské/rodičáku, a vím, že budou mít efekt. Budou mít efekt na mě, budou mít efekt na děti a nemusím do toho vyloženě cpát magii a rituály a velké věci. Mohou to být malinké věci, můžou to být sigilia, různé amulety, afirmace. Opravdu malinké drobnosti, které ten den zlepší, zpříjemní nebo dosáhnou toho cíle, který jsem si vytyčila.

O: Tím jsi mi krásně nahrála na další dvě otázky. Nejprve se chci zeptat na důsledky. Obzvláště v magii mohou být negativní, pokud se celá věc špatně uchopí. Zažila jsi někdy nějaký negativní důsledek? Zmínila jsi, že to ovlivňuje i děti, tvé okolí.

H: Nikdy se mi nestalo nic negativního. Ale já musím říct, že mnohem víc času věnuju přípravě té akce, magie, stonásobky hodin toho, čeho chci dosáhnout, připravuji tu věc nebo ten akt. A mnohdy se mi stane, že k tomu reálně ani nedojde, protože se to mezitím vyřeší samo. Nějakou přirozenější cestou nebo si něco načtu. Vše se vyřeší i bez použití aktivního úsilí a magie. Negativní důsledky jsem já nikdy nezažila, ale je pravda, že magii používám jen jako koření, jen po špetkách a jen ve chvílích, kdy je to nutné. Popřípadě používám nějaké divinace, když potřebuji náhledy na tu situaci a nejsem si v tom jistá a jsem v tom uvězněná emocemi, myšlenkami a točí se to tam do takového guláše. To mi přijde nejpřirozenější vytáhnout karty a podívat se na to jako z nadhledu a podívat se, co ty karty vlastně říkají a většinou přijde nějaký aha moment. Pokud nepřijde, tak možná je to tím, že jsem fakt zabejčená. Což tak bývá. Ne vždy chceme slyšet pravdu.

O: A moje druhá otázka byla, že to je vlastně úplně nádherný výčet technik, které se určitě dají nějak využít v praxi terapeuta. Využíváš praxi z magie v praxi terapeuta? Třeba afirmace, výklad karet? Umožňuješ klientům i takové techniky a máš s tím z praxe terapeuta nějaké zkušenosti?

H: Já je primárně nevyužívám. Moji osobní praxi tyto techniky obohacují, ale primárně pro klienty je nepoužívám. To bych si pak mohla psát, že jsem kartářka nebo vědma nebo co se teď píše. Když na to přijde, tak se o tomto s lidmi v terapii bavím. Neoddaluju to. Bavíme se i o netradičních zážitcích, těch mimosmyslových věcech, které ten člověk zažil a jsou pro něj neuchopitelné, podivné. Neodmáváme to, bavíme se o tom, bavíme se o tom i do hloubky v otevřenosti života a spirituality. Ale samotnou magii nepoužívám.

O: A jaké techniky v praxi terapeuta vlastně používáš? Na čem je tvoje praxe založena? Jak pomáháš lidem?

H: Jako terapeut jsem ve výcviku, který je zaměřený na řešení. To znamená, že neprobírám s klienty jejich traumata, jejich velké problémy, ale snažíme se jít cestou seberozvoje, k těm krůčkům, akci, aby jim bylo lépe. Je to efektivnější. Z mého pohledu je totiž to, že vím, že mám nějaké trauma sice dobré, ale pokud s tím nic neudělám a jenom to vím, tak se nic nestane. V realitě. Pokud budu mít pocit, že mě lidi nemají rádi, protože mě na základce šikanovali a budu si nést ten pocit hlubokého zranění a nízkého sebevědomí celou tu dospělost, tak je to moje rozhodnutí. Já vím, kde to trauma je, ale už tam není ten krok „chci s tím něco udělat“. A pokud tam není změna, která vychází z  člověka, tak ta změna nemůže nastat a bude se to cyklit. Samozřejmě odhalení příčiny je v určitých terapeutických směrech možné, ale já to nedělám. Přijde mi, že příčina je obvykle mnohovrstevná, někde je, je důležité minulé události probrat, to jsem pro, ale nechci probírat minulost 8 hodin a pak 1 hodinu věnovat tomu, co s tím budeme dělat. Chci každou tu terapeutickou hodinu vést tak, aby klient věděl, že tady tento malý krůček ho posune dopředu o trochu. Že stačí změnit drobnost.

O: Dvě malé děti a podnikání dohromady vytváří občas situace, kdy člověk není úplně v pohodě, je unavený, vystresovaný, je pod tlakem. Jako terapeut znáš hodně technik, které mohou v takové situaci pomoct. Je nějaká konkrétní, kterou ráda aplikuješ sama u sebe, když přijde nějaká taková stresová chvíle, kdy se všechno sype?

H: Když se sype tak prvotně dělám zakotvení v pěti smyslech. Abych se ukotvila v situaci tady a teď a nevytvářela si tam dojmy o situaci, což zrovna u mě je typické, že občas vidím něco, co tam není. Moje myšlenky udělají velký skok a najednou se ta situace úplně změní a vypadá úplně jinak. Takže já když se zpětně zakotvím a dostanu se do tady a teď do té situace, jde mi pak jednodušeji to vyřešit. Většinou se pak sama sebe ptám, jestli něco aktuálně nepotřebuji, jestli nemám hlad nebo nejsem unavená. Je-li to jen tou únavou, pak se snažím meditovat.

O: Já na to rovnou navážu. Ty jsi napsala e-book Žena v zenu. A jestli se nepletu, tuto konkrétní techniku jsi tam taky rozebírala, ale také mnoho jiných. Přiblížila bys nám, o čem ten e-book je?

H: Ten e-book je pro mámy, pro ženy.

O: Pro muže ne?

H: Pokud chtějí muži číst příběhy z mé praxe a ženské příběhy tak si ho taky mohou koupit, samozřejmě. Ale největší přínos bude pro mámy, mámy malých dětí, protože v tom e-booku je napsáno 12 různých tipů, jak si pomoci. Dvanáct různých metod, technik, které vlastně jsou ty moje bonbonky z bonboniéry, které používám nejčastěji a vím, že mají efekt v rámci minut až dní.

O: Mně se e-book moc líbil, hodně mě toho naučil. Ve chvíli, kdy nevím, jak vyřešit situaci s malým dítětem, můžu si přečíst, co s tím mohu reálně udělat, jak si pomoct v danou chvíli, takže se mi už nestává, že odcházím zoufalá z nějaké situace, s pocitem, že to nemělo a nemá řešení a nejsem schopná se hodit do pohody. Celkově mi ten e-book přišel dost kouzelný, a vůbec když tak sleduju, jakým způsobem funguješ, jak žiješ, tak tam vidím hodně Okouzlení, o kterém píšu. Máš sama okouzlené momenty, kterých si jsi vědoma? Kdy si užíváš, že děti nádherně řvou? Nebo lépe, jsou nádherně tiše?

H: To se mi teď stalo. Damoušek byl tak nádherně tiše, že mi pokreslil postel pastelkou, Oranžovou pastelkou černou postel. Vymydlila jsem ji, ale předtím jsem ho vyfotila při činu, aby jednou věděl, že to taky dělal, až bude naštvaný na své vlastní děti.

O: Každopádně moje otázka zní, jestli zažíváš takové krásné chvíle Okouzlení, kdy všechno klape, jsi v proudu, všechny plyne správným směrem a ty víš, že to tady je, uvědomuješ si to všechno. Pamatuješ si nějaký takový moment?

H: Takových okamžiků je fakt spousta. Hlavně přichází, když se člověk ztiší. Když se člověk opravdu buď zakotví, nebo si sedne a je tady a teď v té chvíli a pozoruje. Já nejvíc takových okamžiků mám teď s dětmi, když opravdu jenom pozoruju, co dělají a co vymýšlí.

O: V tom je Okouzlení takové ošemetné. Obvykle si ho člověk uvědomí v té chvíli, má takový aha moment, takové prozření, kdy najednou je tady a teď, všechno je správně. A za chvíli už neví.

H: Pro mě nejsprávnější okamžik byl, když to vezmu z toho podnikatelského pohledu, to pojmenování, to Aha, kdy Máma ve*smíru dostala svoji tvář, konečně. Protože předtím se stránky jmenovaly jinak a celé to vypadalo jinak. Když jsem začínala, tak to postupně dostávalo tvář a formu. A najednou ze všech těch slov, které tam byly a které já jsem vybírala, tam přišla ta Máma ve*smíru, taková slovní hříčka. Já mám slovní hříčky fakt ráda, v těch názvech aspoň. Tak přišlo přesně to „jo, to je ono, to chci dělat, tam je to správně“. To byl ten nejsilnější moment v téhle době. Ale já tím, že jedu na ty pocity, tak i vybírání vysoké školy byl takový moment. Řekla jsem si „dobře psychologie“, a zároveň jsem se už ten rok, co jsem se hlásila na psychologii, hlásila i na religionistiku. Tu jsem si nakonec nechala rozmluvit od našich, že prý nebudu mít uplatnění. A hlásila se na ni o rok později, když jsem zjistila, že kurikulum psychologie je v prváku pro mě moc jednoduché. Já jsem se nudila. Což je věc, kterou dělám strašně nerada.

O: A měla bys nějaký tip, který by mohl čtenáře k takovému okouzlenému okamžiku přivést? Co by mohli zažít, navštívit, absolvovat, aby se i oni mohli přiblížit k tomu stavu, že jsou opravdu v tom Okouzlení? Ten pocit té obrovské síly, že jsou tam, kde mají být a zažívají to, co zažívat mají.

H: Je potřeba jít tomu naproti.

O: Naprostý souhlas, proto vznikla Okouzlena.cz

H: Já si myslím, že hlavní bod je nejít přes svoje pocity „tady nemám co dělat“ a řešit to hlavou a jít do toho, protože musím nebo když je tam „ne“. Je-li tam emoční „ne“, je tam z nějakého důvodu a je třeba ho respektovat. Nejít přes ten pocit. Netlačit to někam, kde to nemá být. Protože pak se způsobí to, že člověk jde krkolomnější cestou a dostane se stejně zpátky. A mine tím to Okouzlení a ten proud a bude se znovu muset hledat. Ve všedních okamžicích je to jednoduché. Zastavit se. Prostě neudělat věci v poklusu. Pokud jste kuřáci, kuřte pomalu. Pokud potřebujete pít kafe, pijte ho pomalu. Sedněte si do hezkého prostředí. Hrnek kafe narychlo vypitý…možná vás nakopne, ale nepřinese nic dalšího. Nepřinese ten pocit.

O: Mimo jiné o tomto stručně, rychle, a názorně píšu v e-booku zdarma, který je ke stažení zde. A tímto bych se s tebou, Hani, rozloučila. Děkuji Vám čtenářům za pozornost a ráda bych Vás pozvala k dalším rozhovorům se zajímavými osobnostmi, příště ze zástupců moderního pohanstva z Moravských luhů a hájů. Co bys vzkázala našim čtenářům ty, Hani?

H: Buďte sami sebou, jděte za svými sny. Takové základní věci, které se pořád říkají…

O: A nikdo je neposlouchá… (smích)

H: (smích) Pokud nás poslouchají nějaké maminky, dávejte na sebe pozor a hlavně jezte a pijte, prosím. Dost spěte, protože jinak se Vám to vrátí a co se Vám ještě vrátí tak je, když si nedopřejete čas sama pro sebe.

O & H: Mějte se krásně a zase někdy na viděnou!