Dodnes si pamatuji, jak jsem seděla na pohovce, v náručí několikatýdenního novorozence, který se kojil, a já si v blaženém a tak trochu naivním opojení užívala sluníčko za okny a byla ráda, že už je teplo. Naivně jsem si tenkrát myslela, že se mi  v té době poloprázdný a zbytečně nakoupenými, nevyužitými hračkami nezaházený byteček podaří v tomto stavu udržet navěky.

Příbuzní mě rychle vyvedli z omylu. Nejprve to byly stohy zděděného a z druhé ruky pořízeného oblečení. Za to jsem byla ráda, sama jsem žádnou výbavu dopředu nepořizovala. Pak se to ale někde zvrtlo. Najednou se u nás hromadili plyšáci (jediná hračka, kterou nepohyblivé novorozeně skutečně nejen nevyužije, ale ani nezaregistruje) a posléze další a další hračky a „užitečné“ věci po předcích.

Když jsem rozdýchala ztracené iluze, ukázalo se, že v jednom detailu jsem měla ve své naivitě pravdu. Vlček si s hračkami nehrál, zkrátka je nevyužil. Buď na něj byly moc chytré a komplikované nebo naopak už příliš okoukané neustálou přítomností od jeho narození. Tisíckrát žužlané chrastítko přestane zákonitě bavit každého. A tak nakonec byly všechny nejmodernější, nejnovější a nejkrásnější hračky (tak to připadá nám dospělým) vyměněny za jednu zcela obyčejnou věc běžné potřeby, která byla v bytě přítomna od začátku a přesto ho nikdy neomrzela.

Říkám jí Zázrak doby plastové neboli ZDP. ZDP je všechno, po čem vaše děti touží. Je to všechno, po čem toužíte vy. Zabaví vaše dítě bez vaší přítomnosti na dlouhé minuty. Je to bájný poklad Aztéků, ztracená Archa úmluvy, nejvyšší cíl poutníka. Je to odpadkový koš na plasty.

Třídění je v dnešní době pomalu rutina. Pokud netřídíte, jste zastaralí. Potřebu udržení zdravého životního prostředí si uvědomujeme čím dál tím víc, zvláště ve spojitosti se změnou klimatu, která přináší pokračující omezování vodních zdrojů. Ale o tom jindy, jinde. Na toto téma je tolik jiných báječných článků a vědeckých studií, nechci to pro své potřeby zjednodušovat. Důležitou pointou je, že i obyčejný člověk se dnes aktivně podílí na ochraně prostředí mnoha způsoby a jedním z nich je třídění. I u nás najdete čtyři odpadkové koše. Žlutý na plasty, zelený na sklo, modrý na papír a podivně mátový na všechno ostatní.

Když se vlček začal aktivně hýbat, měla jsem z odpadkových košů obavy. Ale vlček má skvělé instinkty. Od začátku cítil, že jsem méně nervózní, když si hraje s plasty a papírem a u toho také zůstal. Teď už běhá stovku pod 6 vteřin a jeho nejmilejší hračkou není monster truck od tatínka. Ani miliarda různých chrastítek a motoriku rozvíjejících dřevěných hraček. Dokonce ani kyblíček s bábovkami a lopatičkou na písek. Nejoblíbenější hračkou je, prosím pěkně, plastová lahev od džusu.

Pátrání po El Flašádu

Kdybyste viděli tu čirou radost. Vlčkovi zasvítí očička, když si všimne čouhajícího hrdla se žlutým nebo zeleným vrškem (pro zasvěcené je to rozdíl mezi jablkovým a pomerančovým džusem z Lidlu). Vzepne se na zadní jako hrdý potomek Černého hřebce, popadne lahev skoro tak velkou jako je on, a s řevem z plného hrdla ji vší silou vysvobodí ze žlutého koše. Čekáte, že lahev posléze zahodí. Kdepak! Pevně ji objímajíc s ní obchází byt a používá ji jako vyvažovalo při chůzi. Byla to jeho první berlička a provázela ho při prvních samostatných krůčcích po bytě. Teď ji hrdě přenáší sem a tam, a hraje si svoji interní hru, které nerozumím, ale určitě znamená pro jeho vývoj něco velmi důležitého.

Předevčírem dopoledne si ji položil na pohovku. Nebyla na úplně rovném povrchu, takže se vzápětí skutálela. To však viděl a nechal ji na podlaze. Věřil, že ji tam najde.

Přišla odpolední hodinka procvičování chůze. Nadšeně přinesl krabici pro kočky a šel si pro lahev. Jenže ten šok. Nebyla tam. Zmizela! Jeho milovaná hračka, nejvzácnější poklad ze žlutého plasťáku byl pryč. Vlček byl zoufalý. Upíral na mámu ten nejprosebnější pohled, jenže máma ho nevnímala. Objednávala na mobilu pyžámka (je ve sprutu, ze starých přes noc vyrostl). Vlček viděl, že si musí poradit sám.

Jednou tlapkou se opřel o pohovku a opatrně v předklonu nahlédl pod ni. Nemohla by ta lahev být tam? Hmm, nedokázal se sehnout dostatečně hluboko. Ale nikde nečouhala a škvíra vypadala příliš malá. Tak asi dobrý. Kam dál? Zmateně obešel obývací pokoj. Nikde nikdo. Poušť. Měsíční krajina. Naprostý nedostatek plastových lahví. Vlček si začal rozčileně brblat „ta ta tat“ pod vousy a vydal se zkontrolovat svůj milovaný smetáček na chodbě. Šáhl si na něj a hned ucukl. Ne! To není to, co chce. Nenechá se strhnout z cesty za svým cílem. Hledá lahev a jen tak to nevzdá.

Narovnal se a otočil směrem ke kuchyni. Oslepila ho zlatá záře. El Flašádo! Ztracené město plastových lahví! Přímo před ním koukala lahev se žlutým vrškem ze žlutého plastového koše. Vítězoslavným „Avavavava!“ ji vysvobodil a odnesl ukázat mamince do obývacího pokoje.

Ta na něj sice byla patřičně hrdá, ale jinak to vůbec neocenila, protože se zasekla na akci 3 za cenu 2 u pyžámek.