Harry Potter na pracáku! To mě napadlo, když jsem předevčírem ráno pozorovala své divoké dítě, jak si hraje s košťátkem na zahradu. O pár dní dřív objevilo u kamarádky smetáček pro její divošku. Víte, takový ten s krátkou násadou, ve velikosti pro tříleté dítě. Podotýkám, že divoška má 2 a vlček 1 rok, takže jsou pořád menší než tato praktická hračka.

Vlček se ihned zamiloval. Tak moc, že hračku odmítal vrátit její majitelce. Když se mi ho konečně podařilo oddělit od smetáčku (musela jsem použít návnadu v podobě dinosauří křupky), bylo mi nad slunce jasné, že ho musíme někde sehnat. Ale chyba lávky. Následující ráno jsme se probudili do světa zavřených obchodů. Všech, hračkářství nevyjímaje, krom potravin, lékáren a drogerie. Jenže ty jsme zrovna nepotřebovali.

Vedu to mateřství docela divoce, jak jste si asi všimli. Taková ta tygří máma. V přírodě nevlastníte nic kromě toho, co máte zrovna v žaludku. Chcete si hrát s větví? Fajn, hrajte si. Ale nepatří vám. Když ji zahodíte, najdete si jinou. Žádné vazby. Proto nevidím důvod vyšilovat, když nemůžu sehnat to, co považuji za geniální hračku pro dítě. Však jich má doma dost jiných a vůbec netuší, že něco takového plánuji. Na druhou stranu mám ráda příležitosti a nechci být ochuzena o možnost hračku sehnat, když mě to napadne. Ale co už. Nedalo se s tím nic dělat. Obchody byly zavřené a mně bylo jasné, že si vlček bude doma i nadále hrát s opravdovým smetákem pro dospělé.

Druhý den ráno bylo třeba absolvovat týdenní nákup v Lidlu. Normálně vyšlu samce, ale kouzlo fungovalo správně a mě přepadla nepřekonatelná touha užít si sluníčka a vyrazit s rodinou na procházku. Zpětně jsem si jistá, že za tím stála modrá obloha, svítící sluníčko, svěží chladný březnový vzduch a moje znovunabytá energie a touha po přírodě a vnějším prostoru. Přišlo na mě jaro. Šup vlčka do kočáru, sebe do bot a už jsme frčeli. Samozřejmě jsme došli až za půl hodiny do obchodu, který máme za rohem. Potkali jsme souseda a museli jsme splknout o situaci ve světě.

Obchod byl plný normálně. Lidi si kupovali oběd a svačiny. Žádné šílenství, svítící bělma, vyceněné zuby. Klídek, pohodička. Tak trochu náhodně jsem házela věci do košíku, když jsme projížděli kolem regálu s týdenní nabídkou a tam měli zahradní náčiní. Pro děti. Mezi sportovním oblečením. Zcela okouzlena a pobavena fungováním vesmíru za všech okolností jsem sáhla pro zahradní košťátko. S nálepkou 3 roky záruka a 3+ věkové omezení bylo ihned zpacifikováno vlčkem, který čapíc v kočárku, držel koště za násadu, a jak jsme projížděli prodejnou, poctivě jí půlku zametl. Takové věci se prostě vyplatí prodávat.

Už třetí den to tady válí po ránu s koštětem (to totiž zametám, aby začínal nový den hrou na „čisté“ podlaze). A mně došlo, že Harry Potter se o svou budoucnost nemusel nikdy bát. Jako nejmladší chytač to musel s koštětem v domácnosti válet přinejmenším stejně jako vlček.