Hranice světa aneb jak je bránit
Tentokrát jsem si dala tu práci a opravdu přemýšlela (nejen se inspirovala) nad článkem pro tento týden. Jenomže ejhle! objevila se hromada nezpracovaných témat, která spolu neměla zdánlivě nic společného. Napadlo mě napsat něco pro maminky o dalších eskapádách s Vlčkem, taky se objevilo na přetřes téma různých překážek a strachů v těhotenství. Do toho se teď v jistých kruzích hodně rozebírá společenský osud na další období – takže další kapitola k odhalení orlogu a velkého arkána. Nehledě na společenské vyrovnávání se s kolektivním strachem z nemoci. Mno. Vše to vedlo k vlastně přirozené syntéze v podobě společného prvku a to definice hranic – těch osobních, společenských, geografických i duchovních.
Kdo jsem?
Hranice se ukázaly být silně zkoušeny, ještě intenzivněji v posledních několika dnech. Začneme-li těmi osobními, pak mohu mluvit pouze za sebe, protože osobní hranice máme každý nastaveny někde jinde, jinak daleko, jinak striktně vůči jiným lidem. Obecně platí, že hranice vůči rodinným příslušníkům máme velmi blízko k tělu (proto si vše bereme tak osobně), zatímco vůči cizincům je máme poměrně daleko a umíme si je obhájit lépe. Ženy s dětmi jsou v tomto ještě citlivější, protože po porodu neexistuje žádná hranice mezi nimi a jejich dětmi a musí se teprve budovat. Zároveň však ženy nejsou žádné stroje, mají své přirozené potřeby a ty mohou malí bezhraniční človíčci intenzivně narušovat, což může vést k emoční nestálosti, psychické nevyrovnanosti a pocitům viny (či neschopnosti). Přitom jediné, co si musí v takovou chvíli maminky uvědomit, je, že jejich potřeby jsou stejně důležité jako potřeby miminka a nelze je dlouhodobě potlačovat bez patřičných důsledků (to mimochodem platí pro každého člověka). Naopak je pro psychické a fyzické zdraví matky i dítěte zcela zásadní naplňovat potřeby matky. Ženy, které už to ví a pracují na tom, stojí před další výzvou a to je nenásilné zkombinování svých potřeb a potřeb dítěte (nebo svých potřeb a potřeb kolegů/ svých potřeb a potřeb „autorit“ typu doktoři, učitelé, ad.). A tady se dostáváme k bránění osobních hranic. Je to totiž téma na několik psychologických sezení a to jeden článek na blogu nenahradí. Ale ráda bych se tu alespoň zamyslela nad zádrhely, které ono bránění přináší.
Obtíže bránění osobních hranic
- Musíte vědět, kde ta hranice je. Sotva si ubráníme něco, o čem nevíme, kde to leží.
- Použití přiměřené síly je asi nejčastější problém, protože v naší kotlině prakticky neexistuje respekt k druhé osobě a pokud ho někdo má, vypěstoval si ho sám na základě vlastní osobnosti nikoliv na společenském příkladu a všeobecně přijatém postoji. To působí potíže hlavně citlivým lidem, kteří mají hranice blízko a brání je jemně. Bohužel neschopnost respektovat (ignorování) prostého odmítnutí druhou osobou je často vystavuje překračování osobních hranic a zatlačování (či vytlačování) mimo komfortní zónu, což u nich vede k velkému stresu. Ten upřímně cítíme všichni, kdo jsme vytlačeni ze svých hranic nebo jsou naše hranice překračovány bez dovolení. Pak jsou tu samozřejmě i ti drzí, kteří mají hranice daleko, jednají jako slon v porcelánu a nedostatek citlivosti pak vede při překročení hranic k výbuchům či zásekům. Zase žádná výhra.
- Do třetice všeho dobrého je to právě již zmíněný nedostatek respektu. Tentokrát však nemyšleno vůči ostatním, ale vůči soě samému. Ať jsme citliví nebo neotesaní, v obou variantách často projevujeme ignorování svých hranic. Obvykle to je spojeno s výchovou typu: „pana doktora musíš vždy poslechnout“; „maminku musíš vždy poslechnout“; „staršímu člověku musíš naslouchat“; „žena je slabší, nesmíš vůči ní uplatnit sílu“. To pak vede k potlačení vlastních hranic ve chvílích, kdy čelíme interakci se zmíněnými typy (je jich samozřejmě mnohem víc) nikoliv proto, že bychom nevěděli, že je tam máme a jsou nám překračovány nebo jsme je nechtěli bránit, ale v zájmu zachování „morálky“ alias společenského vychování alias uměle vytvořených autorit/vzorů své hranice nerespektujeme a ustupujeme z nich.
Hranice světa
Co si málokdo uvědomuje je fakt, že schopnost si zdravě nastavit a zdravě udržet hranice se promítá do celého našeho života i společnosti, kterou se obklopujeme. A to se pak promítá do kultury, v níž žijeme, a přeneseně do nastavení odpovídající části světa, která tvoří svět sama pro sebe. A obráceně, Když se tedy podíváme na jednotlivé země a přístup jejich obyvatel k osobním hranicím, leccos se dozvíme i o kultuře samotné. Slavným příkladem je japonská uctivost a zdvořilost (velké respektování hranic), čínská „společenskost“ (malé respektování hranic), německá výkonnost (respektování hranic založeno na autoritách), atd., atd. O nás říkávám, že jsme národ šibalů – absolutně hranice nerespektujeme, ale běda, jak nám na ně chce někdo šáhnout, to jsme hned ublížené oběti. Hodně to souvisí s bodem dva a tři předchozího odstavce.
V zásadě jde tedy o to, abychom na svých hranicích všichni pracovali a učili se je stanovovat a udržet přirozeně, ideálně bez násilí, pevně, ale jemně. Jak v rodinném prostředí, tak ve společnosti. Věřím, že je to jedna z dílčích cest, které povedou k ozdravení naší společnosti a zlepšení osobního štěstí. Mluvím z vlastní zkušenosti. Vztah před udržováním osobních hranic – bída. Vztah s udržováním hranic – pořád je na čem pracovat, ale za posledních pár měsíců se to výrazně zlepšilo.
Cesta z podsvětí
Jak jsem v úvodu zmínila, posledních pár dní bylo na testování hranic kritických. Chci jen upozornit, že se v Kole roku nacházíme v bodě, kdy vystupujeme z duchovního podsvětí do světla a při průchodu patřičnými bránami čelíme svým strachům a! testování našich hranic. Je to teď zcela přirozené a žádoucí a pokud se tomu nebudeme bránit, ale postavíme se tomu čelem, vyjdeme z toho do dalšího roku jako vítězové.
dana kh
Jsem zrozena k napojení na ty nejhlubší části lidského Já. Napojení na Jednotu, napojení na Matku Zemi, napojení na svůj Posvátný sen, napojení na tělo a posvátné ženství.
Mohlo by se vám také líbit
Těhotenství 2.0 aneb Jak to bylo tentokrát
Jak zlomit rodové prokletí?
