Vstupuji na tenký led

Chci o tom mluvit otevřeně, ale není to lehké. Zatracená politika! Kdyby z tohoto tématu nedělali politici (všimni si prosím, že jde o muže, kteří s tím mají bohaté praktické zkušenosti) takové drama, bylo by to jen jako povídání si nad kávou o výběru trička nebo bot. Ale i tak to chci sdílet se světem. Tedy i s tebou, čtenáři. Koneckonců je to rozhodnutí, které je součástí mé cesty. Cesty vyjadřovat kreativitu. A tu manifestuji zde na blogu. Takže to prostě patří k sobě. Navíc jsem ho učinila na základě svého uvědomění, nikoliv ega. Bylo to totiž rozhodnutí, které vyplynulo ze situace. 

Domácí porod.

Když jsem čekala první mládě, jako správná nezkušená prvorodička jsem se sice informovala, ale v zásadě jsem nepochybovala o přínosu medicínského prostředí k procesu porodu. Byla jsem ve výborné kondici, miminko bylo po celé těhotenství v pořádku a až na indukci proběhl i porod v pořádku. Potud jsem neměla jediný důvod se rozmýšlet nad jiným prostředím k porodu. A podotýkám, že šlo pouze o výběr prostředí. Asi jako si vybíráme, jestli chceme spát na saténových nebo froté prostěradlech. Každému je příjemnější něco jiného. U druhého těhotenství to bylo velmi podobné. Od začátku fyzicky fit, mimčo též. O průběhu porodu jsem u sebe neměla žádné pochyby, zvlášť jako druhorodička. Místo toho jsem začala pochybovat o někom úplně jiném. Porodnících. Dva týdny před prvním porodem jsem totiž strávila v slzách. Od prvního dne předpokládaného termínu porodu mě ošetřující lékař strašil velmi nevhodným způsobem. Opakované výroky o tom, jak ohrožuji život dítěte a jak se prudce zvedá pravděpodobnost jeho úmrtí, když si dovoluji nesouhlasit s provedením indukce před 42. týdnem těhotenství vedly k prudkému zhoršení mé psychické pohody (pro neznalce upřesňuji, že fyziologická délka těhotenství je  38.-42. týden. Během této doby kdykoliv začne porod, je to zcela normální a v pořádku).

Představte si, prosím, ženu na konci těhotenství s obrovským břichem, jak opouští co tři dny porodnici v slzách. Během těchto dvou týdnů nátlaků se můj do té doby ukázkový krevní tlak zvedl na průměrné hodnoty 150/100. To je jistě velmi zdravé pro matku i dosud nenarozené dítě. Ať chcete nebo ne, psychika hraje nejdůležitější roli u každého z nás. A u těhotných to platí trojnásob.

Dobře jsem si vzpomínala na toto období a nechtěla jsem ho zažít znovu. Rozhodnutí bylo na světě. Bylo podložené mou kondicí, minulými zkušenostmi a odbornou péčí dvou nezávislých porodních asistentek. Přesto jsem nechávala porodnici dveře otevřené. Nemělo smysl tlačit to na sílu. Bude-li sebemenší pochybnost o zdraví jednoho z nás, jede se a basta. Domácí porod by se byl uskutečnil pouze za podmínky, že by k němu mé tělo a dítě doputovaly samy bez komplikací. A to se stalo.