Život byl krásný. Byl. Měl všechnu pozornost svých rodičů. Celý den se řídil jeho potřebami. Každý den mu splnili všechna jeho přání. A on si v bezpečí a hojnosti prozkoumával svět. Až doteď. Objevil se nepřítel číslo jedna. Nemilosrdný, hrůzostrašný, zastírající celý jeho svět. Mimino! Sotva vykouklo na svět a on během vteřiny ztratil vše, co měl. Najednou byly jeho potřeby odkládány. Rodiče mu nastavili hranice. Neslýchané! On, Vlček, že by si nemohl dělat co chce a kdy chce!? A co bylo úplně nejhorší… kvůli miminu mu jeho nejmilovanější, nejdůležitější a nejkrásnější osoba celého života začala říkat důrazné NE podpořené fyzickým odstrčením, když ho nebral vážně. Jak by ho ale mohl brát vážně, když ho do té doby nikdy neslyšel? Myslel si, že je to jenom hra. Ale nebyla. Protože se objevilo mimino. A všechno pokazilo.

Najednou to bylo samé „mimino potřebuje jíst, počkej“, „mimino potřebuje spát, buď tiše“, „mimino není panenka, neskákej po něm“, „mimino je křehké, netrhej mu ručičku…“, „…a taky hlavičku“. Bylo to nesnesitelné. A tak se rozhodl bojovat. Porazí svého úhlavního nepřítele! Bude řvát a skákat a dělat všechno to, co nechtějí, protože on vidí, co oni ne. Mimino je ovládá. Musí je vymanit z jeho vlivu. Musí je osvobodit. Musí porazit svého úhlavního nepřítele. A tak Vlček rozpoutal bitvu biblických rozměrů. Bylo to on versus celý jeho svět. Protože jeho svět už nebyl jeho. Najednou patřil celý jeho svět miminu. Aby přežil, zbývalo jediné. Získat svůj svět zpět.

Nepřítel byl však mazaný. Nachystal na Vlčka past.

Jednou za soumraku se Vlček přikradl k miminu s promyšleným plánem na jeho konečnou likvidaci. Schovávalo se za mámou, ale on o něm moc dobře věděl. Co však netušil bylo, že mimino se tam nastražilo schválně. Ach, jak byl nevinný ve své snaze přežít. Jak byl nevinný ve svém hodnocení nepřítele, tak hodný a naivní. Mimino vědělo. Vlček se opatrně opřel o mámu a zkusmo s ní zatřepal. Žádná odezva. Ostře ji rýpl do boku malou plastovou ponorkou. Stále žádná odezva. Oddechl si. Máma spí. Teď je ten pravý čas zaútočit a jednou provždy to skoncovat. Zhluboka se nadechl. Zapřel se nohou. Připravil se ke skoku. Měl to být jeho životní výkon. Nervozitou mu prudce bušilo srdce. Odrazil se. Všechno bylo špatně. Přehnal to. Letěl příliš daleko. Hrozilo, že svého nepřítele mine. Natáhl se ve výskoku a zkrátil tak dráhu letu. Vyšlo to. Měl přistát přímo na tom mrňavém, zákeřném, končetinami mávajícím uzlíku čisté…roztomilosti. Jak přistával, mimino se na něj upřeně podívalo svýma mandlovýma očima a…usmálo se. Vlček padl do pasti. Byl ztracen. Roztáhl nožičky a dopadl obkročmo nad mimino. Upřeně zíral na ten bezzubý úsměv a věděl, že je konec. Nešlo to jinak. Usmál se taky. Past sklapla.

Vzápětí už seděl miminu na břiše, mačkal mu tvářičky a žvatlal na ně: „mimi, mimi“. Co to, himmelhergot, dělám? Myslel si, zatím co nadšeně a bez zábran mačkal ty roztomilé malé ručičky a pusinkoval naducané tvářičky.

Mimino si ho zvědavě prohlíželo. Tak tohle je ten bráška? Starší sourozenec? Je docela velký, neohrabaný a drsný. Někdy to dokonce bolí. Ale vlastně je neskutečně milý a pozorný. A máma je na něj někdy opravdu příliš ostrá. Vlastně by mu nevadilo, kdyby měl bráška trochu víc máminé pozornosti. Mohli by se v pohodě podělit. Ale jak to vymyslet, aby to máma vzala? A tak se spolu dohodli. Od té chvíle měl Vlček svůj svět zpět. Jen se rozšířil o dalšího člena rodiny. A co víc, nabídl mu návrat do „dětství“. Vlček se totiž stal druhým „miminem“. Ukázali tak mámě, že jsou úplně stejní a potřebují stejné věci. Naučili ji dělit mezi ně pozornost podle svých potřeb rovnoměrně a žili šťastně až dodnes. 

Tak Vlček porazil úhlavního nepřítele. Udělal z něj úhlavního přítele.