Chci vám na toto téma napsat už velice dlouho. Velmi upřímně, což občas znamená, že to někdo nezkousne. Jestli mě ale něco mí průvodci naučili, pak že lhát nemá smysl.

Nepovažuji se za šamana. Respektive, nikdy bych se za něj neoznačila nahlas. Jednoduše proto, že mým velkým učitelem je severoamerický šaman z kmene prérijních indiánů, s nímž se nemůže srovnávat nikdo z nás. Jelikož je pro mě severoamerický šamanismus ideálem, o něhož se opírám ve své duchovní práci, nemohu se za šamana označit z několika dalších důvodů. Například proto, že jsem žena a netrávím svůj výcvik zavřená roky v divočině a o samotě. Z tohoto pohledu by se ale za šamanku nemohla označit většina skutečných šamanek žijících v moderní civilizaci.

Jako slepý k houslím

Když jsem se poprvé setkala se svým totemovým (silovým) zvířetem jako náctiletá, neměla jsem o šamanismu ani tušení. Nevěděla jsem, že je to živá cesta plná nepopsatelných zážitků, která dokáže člověka od základu změnit. Troufám si tvrdit, že takto k duchovnímu světu přišla většina. Bez vzdělání, bez učitele, pouze autoritou ducha, který nás k dané cestě nevědomky přitáhl. Takovéto osudové „zavolání“ ducha je v šamanismu jedním z nejuznávanějších způsobů, jak se někdo může stát šamanem. I to jsem se ale dozvěděla teprve nedávno, po mnoha letech šamanských cest, sbírání a navracení „síly“, komunikace se zvířecími průvodci, práce s písní a bylinami, a vůbec praktikování šamanismu. Právě ona živost celé cesty vytvářela zdání, že se jedná o nedefinovanou část novopohanství, což bylo celkem matoucí a zároveň uklidňující. Právě novopohanství stmeluje všechny přírodní duchovní směry a je tak útočištěm pro všechnu tu rozmanitost, která tak vzniká. Problémem bylo, že je zrovna šamanismus minoritní skupinou a většina šamanů to o sobě prostě neřekne. Takže to jsou lidé, kteří se hlásí např. ke Keltům či Slovanům či jinému novopohanskému směru, ale při bližším poznání se ukáže, že všichni dělají totéž – putují za zvířecími průvodci, komunikují s duchovním světem a léčí. Lidi, zvířata, přírodu, svět. Zdánlivě u nás tedy šamani neexistují…jen pohani.

Co kdyby ale…

Když je něco živého, tak se to vyvíjí. Nejen organismy, ale i tradice, směry, hnutí, náboženství, kultury a civilizace. Šamanismus je živý duchovní směr a tak by bylo bláhové jej považovat za něco neměnného a archaického, co se musí opisovat doslova z původního zdroje a nikdo se nesmí od originálu odchýlit ani o myšlenku. Naopak. Krása šamanismu spočívá právě v oné možnosti se vyvíjet a přizpůsobovat osobnosti a kultuře šamana, protože univerzální princip, na kterém šamanismus stojí, je tak univerzální, že dokáže pojmout téměř jakoukoliv osobní variabilitu. Proto jsou rituály, pomůcky a tradice sibiřského šamanismu odlišný od tibetského šamanismu, a ten je zase odlišný od jihoamerického šamanismu. Může za to kultura, prostředí, charakter lidí. Díky tomu se mohou stát šamany i středoevropané. Má to jedinou podmínku. Musí přijmout precedens jednoty všeho stvořeného a existenci Prapůvodního předobrazu, podle něhož bylo vše stvořeno, a na nějž je všechno stále napojeno. Je-li člověk připraven přijmout tento sjednocující a veskrze posvátný pohled na existenci, pak je otevřený duchovnímu světu a zkušenosti, který mu může skrze přírodu a její duchovní stránku přinést. Je-li navíc obdařen požehnáním průvodce a kráčí za jeho vedením, stává se postupně šamanem.

Tabák a orlí pera

Trans je jedním ze stavů, v nichž šaman navazuje spojení s duchovním světem. V původních kulturách si často pomáhali rostlinnými drogami (tabák, ayahuasca) a většina z nás je má zafixované s nápojem nebo dýmkou v ruce. Možná i proto tu stále existuje dogma, že být šamanem znamená brát nějaké drogy. Věřím, že mí čtenáři jste inteligentní a rychle vám na tomto místě došlo, že to ve 21. století, kde je tolik rozšířená a známá technika meditace a relaxace, nebude nezbytně nutné. Prozradím vám malé tajemství… transu snadno dosáhnete, když začnete v sedě pozorovat svůj dech a podle něj se houpat dopředu a dozadu. Dejte tomu minutu a uvidíte.

Další taková představa pořádného šamana spočívá v kostýmech – kůže, třásně, bederní roušky, kožešiny, ozdoby, malování na obličeji a hlavně orlí (či jiná) pera. Prosím, proč ne. Je ale dobré si uvědomit, že tyto převleky měly a mají bohatý symbolický význam, který dnešnímu evropanovi zcela uniká. Jestliže tuto symboliku nechápete, není kostým nezbytnou součástí procesu, zvláště pokud s ním nejsem sama v souladu. Na druhou stranu, jsou obřady a ceremonie, při kterých pro mě mají některé propriety nezastupitelnou roli, ať už je laik chápe nebo ne. Třeba buben.

Eklektismus evropského šamana

Jsem z Moravy. Tečka. Tato prostá věta definuje rámec mé výchovy, kultury, částečně myšlení, vzdělání a hodnot. Co to znamená v praxi? Vyrostla jsem v konzumní společnosti v zodpovědné rodině preferující slivovici a čaj před vínem a pivem. Kladl se důraz spíše na vzdělání než řemeslnou práci. V našem kraji se pořádaly folklorní slavnosti a maminka znala kdejakou kytku na poli i v lese. S touto výbavou a vlastní predispozicí pro svět zvířat jsem vstoupila na scénu přírodního duchovního směru. Někdy jsem působila spíš jako bylinkářka, jindy více jako biolog, jindy jako téměř „svatá“ meditující na každodenní bázi. Někdy jsem byla vedena intenzivně božskou energií, jindy zase většinu roku zemskou. Nedokážu odlišit, jestli takováto cyklická chaotičnost je vlastní pouze multipotenciální ženě nebo ji mohou zažívat všichni šamani, ale osobně v tom vidím velmi typickou evropskou šamanku. Po předcích má výhodu dlouhé tradice bylinkářství a folklorních rituálů, tradic a symbolismu spojeného s cykly přírody (vynášení zimy, májové slavnosti, sklizeň a podzimní hody). Díky dostupnému vzdělání má k dispozici záznamy o obřadech a rituálech šamanů, léčitelů, mágů, knězů a dalších duchovních lidí z jiných kultur, čímž si rozšiřuje repertoár zkušeností. Díky soustavnému přísunu alkoholu v českých podmínkách se nemusí bát přiměřeného užití přírodních drog. A co je hlavní… dokáže do své praxe implementovat téměř jakoukoliv techniku, pokud slouží danému účelu. Je to prostě eklektik. Všestranný, nespecializovaný evropský šaman. Žádný div, že si ho kvůli tomu mnozí pletou s pohanem. 

Proč není šaman pohanem?

Odpověď se skrývá v odstavci „Co kdyby, ale…“. Šaman vnímá pouze jeden univerzální zdroj stvoření, který stojí za vším. Ví, že je součástí všeho. A nemodlí se ke zvířatům a slunci, protože by je pokládal za boha. Modlí se k nim a vzývá je, protože v nich vidí část Velkého Ducha – Stvořitele a tímto způsobem ho oslovuje a oslavuje. Protože to ale většina lidí neví, mohou mít pocit, že  šamani berou zvířata a planety doslovně za bohy. Také se může stát, že se někdo považuje za šamana, ale uznává pouze bohy z keltské mytologie. Osobně mi to nevadí, pokud tam funguje aspekt jednoty v jeho šamanské práci.  Bez něj to ale není šamanismus.

(Ne)být šamanem

Nálepky jsou opravdu ošklivý způsob, jak hodnotit člověka. Nemám je ráda. Proto o sobě v nálepkách nerada mluvím. Jenže co pak o mě zjistíte, když si to všechno musíte přečíst a nemůžeme spolu mluvit osobně? Proto vám závěrem zopakuji, že nejsem šaman, i když jím jsem. Eklektismus, o kterém jsem mluvila, mi totiž dovoluje zvolit mnoho jiných nálepek a popisů a já se jich nechci zařazením mezi šamany vzdát. Cesty Ducha jsou nevyzpytatelné a tak mě zvládly v jednom úseku života dovést i k posvátné geometrii, runové magii, léčení s polodrahokamy, atd. Všechno to krásně zapadá do duchovního směru šamana, ale přeci jen to není až tak typická součást jeho stezky. Jsem hrdá na svoji rozmanitost. Nemám pro ni jedno jméno.