Jonáš se opatrně přiblížil k okraji svého světa. Nad sebou cítil jemný proud bublinek. Lehce mávl prsními ploutvemi, aby vyrovnal unášející sílu vody. Svýma malýma černýma očkama zíral do nehostinné pustiny, kde se procházeli obři a skákaly strašlivé šelmy. I když byla planeta obrů na dosah, nikdy v ní nebyl. Plaval si ve svém bezpečném, klidném, zeleném světě se svými otci, matkami, sestrami a bratry, hladově čekal na jídlo padající z oblohy a zvědavě ožíral sousedy. Obzvláště ho bavilo žužlat strýčka šneka a byla švanda žužlat taky tu divnou hnědozelenou houbovitou věc, která nasávala vodu. Dnes však žádnou radost necítil. I jeho rodina plavala znepokojeně. Stalo se něco nemyslitelného. Už třetí den jídlo z oblohy nespadlo.

Vlček byl zavřený s maminkou doma. Už ty dny ani nepočítal. Naposledy skončil u dvojky, dál to zatím neuměl. Ve svém kvádrovém světě se začínal pomalu, ale jistě nudit. Na obzoru žádné dobrodružství, všechny hračky už rozbil nebo prozkoumal nebo olízl nebo hodil do záchodu. A maminka na tom nebyla lépe, nudila se s ním a nenabízela žádné východisko. Vlček byl zoufalý. Měl poslední možnost se zachránit. Všiml si akvária.

Jonáš byl zoufalý. Měl hlad. Stále nic z oblohy nepadalo. Jeho ploutvičky byly drobné a nevýrazné. Jednoho dne se chtěl stát nádherně barevným samečkem jako jeho tatínek, ale zatím byl drobným, nevýrazným plůdkem. A teď se bál, že umře. Bál se, že umře hlady.

Vlček se bál. Bál se, že spadne ze škrabadla, které stálo pod akváriem a které dřív používal jako svůj soukromý gauč ve velikosti mini obra. Byl to ten nejpřirozenější přístup k té neznámé fascinující krabici, ve které se hýbaly drobné věcičky s malými výběžky. Jé, honem je plácnu na přivítanou, pomyslel si. A vší silou bum! Rybky se rozprchly na všechny strany. 

Jonáš si všiml blížícího se obra. Byl to velice malý obr, nejmenší jakého v tom divném světě kolem dosud viděl. A tento malý obr se řítil přímo k němu. S očima široko rozšířenýma a upřenýma přímo na Jonáše se blížil k vodnímu světu. Jonáš nasucho polkl (což byl pro rybu heroický výkon). Úplně mu vyschlo děsem v ústech. Najednou se pár centimetrů před ním objevila dlaň a třískla do stěny jeho světa, až to zadunělo. Jonášovi se málem zastavilo srdce. Ale instinkty fungovaly dobře. Prudce máchl všemi plotvemi a byl na druhé straně, co nejdál od té obludnosti. Plácání dlaně otřásalo celým akváriem. Znovu a znovu se Jonáš snažil utéct nebo schovat, ale nebylo kam. I v nejzazším koutě byla dlaň a obrovy oči pořád příliš blízko. Jonáš byl zoufalý. Měl hlad, bál se o život a neexistovalo místo, kde by byl v bezpečí. Nevěděl, co bude dál. Podíval se na maminky a tatínky. Ti byli mnohem zkušenější a zdálo se, že až tak se nebojí. Po chvíli otřesů se zvědavě přihnali k okraji, kde se objevovala dlaň a zdálo se, že na ni něco volají. Tak se odvážil a taky připlul blíž.

„Hej, obře! Tady jsme!“ volali jeho tatínkové a maminky. „Potřebujeme se najíst! Nemáš něco dobrého?“

Vlček přestal plácat a zkoumavě se na rybky díval. Sice nerozuměl rybí řeči, zato velmi dobře poznal hladové výrazy. Bylo to fascinující. Bylo to živé, hýbalo se to, žilo to v jeho oblíbené vodě a teď to s ním dokonce komunikovalo. Podíval se nad akvárium. Na polici ve výšce dospělého člověka bylo schované rybí žrádlo. Neměl, jak se tam dostat. Musel nastražit past.

Maminka krájela v kuchyni brambory. Neslyšela z obýváku žádný podezřelý hluk a tak dál připravovala oběd. Najednou řev, že by se v ní krve nedořezal. Zahodila nůž tak zprudka, že se zapíchl do prkýnka a třetí kosmickou letěla do obýváku. Určitě se Vlčkovi něco stalo!

Doběhla tam a Vlček stál u akvária, natahoval se pro žrádlo pro krevetky a řval. Maminka se uklidnila. Dřepla si k mláděti, pohladila ho po vláscích a řekla: „To je žrádlo pro krevetky, víš? Ty už nemáme, tak si s tím můžeš hrát. Ty na to nedosáhneš? Pomůžu ti, zvednu tě.“

Vzala ho do náruče a přiblížila žrádlu na krevetky. Vlček zavrtěl hlavou, vzepjal se, natáhl se nahoru k poličce a zase zařval. Maminka se s ním narovnala a nechápavě na něj hleděla. „Co tě zaujalo?“ Podívala se na poličku. Vlček se natáhl a popadl žrádlo pro rybičky. Maminka se začala smát. „Ty chceš nakrmit rybičky? Tak dobře, ale pomůžu ti, ať ho nerozsypeš.“

Pevně objala Vlčka jednou rukou, opřela si ho o koleno, otevřela víko od akvária, pomohla Vlčkovi nabrat špetku (půlku toho rozsypal) a hodili ji spolu do akvária (trefili se asi jen 10 vločkami). „Tak a stačí,“ řekla maminka, zavřela krmení a vrátila ho na poličku. Vlček překvapivě neprotestoval. To maminku potěšilo. Postavila ho na škrabadlo, políbila do vlasů a vida, že se mládě spokojeně dívá do akvária, odešla dovařit oběd.

Vlček pozoroval svýma doširoka otevřenýma očima svět za sklem. Sledoval, jak velké i malé, světlé i barevné, rovné i křivé rybičky vystřelují k hladině a chňapají po vločkách žrádla, které spadlo z oblohy. Už se nebál, že spadne ze škrabadla. Jonáš měl plné bříško. Díval se na obra a byl šťastný. Už se nebál, že umře hlady on a jeho rodina. Nebo že mu obr zničí svět. Teď věděl, že je to naopak. Vlček jeho svět zachránil.