Tak je to tady. Nechtěla jsem být tak osobní a svěřovat se s intimními tématy jako bylo mé těhotenství. Ale… Stalo se několik věcí, které změnily můj přístup k mnoha tématům. Například to, že jsem se začala více věnovat své ženské stránce. Že jsem potkala úžasné ženy, které mi jdou příkladem a které se nestydí sdílet veřejně své osobní příběhy, aby tím pomohly ostatním. Nebojte se, nepřestávám to být pořád já. Stále je tu moje neortodoxní mysl a všechny její bláznivé úhly pohledu. Zájem o podstatu. Snaha pochopit a posléze zobecnit ta největší tajemství a nejneuchopitelnější zákonitosti vesmíru. To však nic nemění na tom, že jsem žena, jsem matka a prožívám emotivní stavy jako my všichni. A učím se je upřímně a bez tabu vyjadřovat. Je to pro mě velká škola a podstupuji ji ráda i proto, že doufám, že pomůže někomu dalšímu sdílet zkušenost a poznat, že v tom není sám. 

O čem se u těhotných nemluví

Stejně jako ostatní, i já přišla k prvnímu požehnanému stavu jako slepý k houslím. Tedy…biologii jsem měla promrskanou odshora odspoda. Věděla jsem přesně kdy, jak a co. Četla jsem si o různých přístupech v těhotenství, stravovacích návycích, vyšetřeních…zkrátka o vší té hmotě kolem tohoto přirozeného fyziologického stavu. O to víc mě semlela ta jemná stránka – emoce. Ano, hormonální změny jsou v těhotenství přirozené. Každý reaguje jinak. Bla bla bla. Univerzální řeči. Ale jak se tyto změny projeví? Čemu budu muset čelit? Co budu cítit? A jak se s tím mám himl hergot vypořádat? Je to normální nebo jsem pošuk? Dá se tomu předcházet? A proč mi rodina říká, že si to zbytečně dramatizuju a mám s tím přestat? Jak mám přestat s těmi myšlenkami a pocity jako!? Si myslí, že si je vytvářím schválně, abych se v těhotenství cítila mizerně a smutně a bála se i na chvíli zastavit, aby se mi to v hlavě a srdci hned zase nerozběhlo? Jasně mami, všechno si to dělám schválně a určitě to ovládám a proto o tom mluvím a snažím se toho zbavit…

Co má těhotná v hlavě (a srdci)

Nevím, jak jste to měly a máte vy ostatní, ženy drahé, ale mé myšlenky a pocity byly v těhotenství hodně ovlivněné předcházejícím potratem (další detail, který jsem nechtěla zveřejnit). I když jsem prošla rituálem přijetí ztráty a rozloučení se s nenarozeným, zůstala mi v srdci jizva. Jizva, která mi připomínala, že nejsem dost dobrá na té nejzákladnější úrovni bytí přivést na tento svět živou a zdravou lidskou bytost. Pak přišlo další těhotenství a já na ně byla intenzivně připravená. Bylo plánované, početí vědomé, já byla v posvátném stavu plodnosti a hojnosti již několik měsíců předtím, kdy jsem své tělo i duši připravovala na tento posvátný stav. Celý vesmír stál při mě a vše šlo jako po másle. Až do chvíle, kdy jsme našeho Vlčka počali. Od té chvíle jsem stále plula na oblaku posvátnosti, stále jsem byla plná bezpodmínečné lásky a do toho jsem se začala strašlivě bát. Že se to zase pokazí. Že nejsem dost dobrá a i přes všechnu přípravu, chtění, vůli a lásku se to nepovede. Že nejsem dost dobrá. A ten strach byl nejprve velmi slabý. Jen čas od času takový hlodající zoubek. Snadno jsem takovou myšlenku zaplašila. Jednou, dvakrát, třikrát. Pak už to tak snadno nešlo. Někdy jsem ležela v posteli a říkala si:

„Nesmíš takhle přemýšlet. Vždyť na co myslíš, to se stane. Když takhle budeš přemýšlet, přivoláš na sebe neštěstí.“

A to mě dostalo úplně. Tato moje víra, přesvědčení, že takto svět funguje (a on opravdu funguje, i když pomaleji – to víte, té energie, než se myšlenka stane skutečností) způsobila, že jsem se začala bát ještě víc a ještě intenzivněji, že o děťátko zase přijdu. Každý večer, jakmile byla tma a já se ponořila do svých myšlenek, na mě vyskočil tento bubák. Jenže měsíce plynuly a já ukončila I.trimestr. Začala jsem se zase uklidňovat. Nic se nestalo, plod už je mnohem větší, teď už by ke spontánnímu potratu dojít nemělo. Jsem v pohodě.

Nebyla jsem v pohodě

Celý první trimestr jsem se totiž o dítě tak bála, že jsem raději nic nedělala. Nikam příliš nejezdila, nesportovala (už 15 let cvičím jógu), jedla střídmě a zdravě. Bylo mi jinak fyzicky báječně, nic mě netrápilo, jen ten můj strach. A když strach ustoupil, z několik měsíců přetrvávajícího tlaku se moje emoce opět zbláznily a já byla hladová po svobodě, po svobodném řádění a užívání si života. A tak jsem začala hodně cvičit a hodně cestovat po výletech a začala jsem se vyčerpávat. 

Nenaslouchala jsem svému tělu.

A ošklivě se mi to vymstilo. Začala jsem krvácet uprostřed lesa během výletu. Hodně krvácet. 

Záchranka, kapačka, 100 kilometrů od domova v nemocnici, kde jsem nikoho neměla, neznala a muž se vracel třetí den do práce 100 kilometrů daleko. Moje noční můra se stala skutečností. Přitom i přes ten obrovský děs, že se to děje, si pamatuji, že jsem cestou do nemocnice někde hluboko cítila neskutečný klid. Věděla jsem, že dítěti nic není. Byla to moje zkouška. Musela jsem čelit své vlastní hlubině. Své vlastní temnotě. A že byla hluboká…jako Mariánský příkop. Sama, opuštěná, bez manžela, bez rodiny, jsem v nemocnici uprostřed neznáma potkala úžasné lidi. 

Provozovatele ubytování, kde jsme bydleli během výletu a kteří manželovi jako dárek za naše trable odpustili platbu. Spoluvýletnice, které nás „náhodou“ potkaly v lese, když se mi to stalo a podpořily mě a navedly sanitku na správnou lesní cestu. Ženy na společném pokoji, které tam byly s různými potížemi a se kterými jsme sdílely a podporovaly se. Vyšší Já jelo přesčasy, aby mi pomohlo překonat ten první šok a čelit vlastním démonům. Ano, přišli. Nejprve v podobě krvácení, které neustávalo déle než týden a potom v podobě samoty, když ženy, s nimiž jsem obývala nemocniční pokoj, propustili šťastně domů.

Vědomá nevědomá

Těhotenství a porod je jeden z nejsilnějších transformačních procesů/stavů v životě ženy. Žena je v posvátném bytí, na hranici mezi světem duchovním a pozemským. Čistí své nitro i rodovou linii a pokud je v jejím životě něco, před čím utíkala a s čím se nesrovnala, nejpozději v takto citlivém a vnímavém stavu se jí to opět promítne do života. A i když to všechno vím, i když jsem na tom pracovala (nebo možná právě proto), nebyla jsem připravená na tu transformační sílu. Semlelo mě to. A donutilo si uvědomit, kdo jsem. Co je mé nejvroucnější přání. Přijmout to. Projevit svou ženskou sílu. Stát se sama sebou. A naplnit své poslání. Začala jsem si naslouchat. Pečovat o sebe. A s tím, jak jsem o sebe pečovala, se ztrácel můj strach z toho, že nedokážu opečovat vyvíjející se plod a posléze narozené miminko. Potřebovala jsem tu nejtěžší zkoušku, abych pochopila, že jsem se nebála o dítě, ale bála jsem se sama sebe. Svého potenciálu. Moudrosti svého těla. Protože

Být těhotná jen v hlavě prostě nefunguje.

Jsme těhotné v těle a duši. Budeme-li ignorovat tyto dvě stránky, těhotenství se bude komplikovat. Bude se ztrácet. Nebude reálné. Ale že jsem si prošla peklem, než se mi to všechno utřídilo. Odměnou mi byl ten nejkrásnější třetí trimestr těhotenství, jaký jsem si mohla přát. Byla jsem v blaženě-posvátném stavu klidu, lásky a péče. Těšila jsem se na blížící porod. A přála si zůstat takhle jemnou, vědomou, mateřskou, napojenou, duchovně-tělesnou ženou navždycky. Zažila jsem, jak by to vypadat nemělo a taky, jak by to vypadat mělo.

Konec dobrý, všechno dobré

Pokud jste těhotné a trápíte se, straší vás různé hrůzné scénáře, nevěříte si, smýkají s vámi neovladatelné emoční výkyvy a bojíte se večera, protože potmě v posteli čelíte svým strašícím myšlenkám a představám, chci vám říct jedno.

Jsme v tom spolu. Zvládnete to.

Vím to, protože jsem tím prošla a taky to zvládla. Každá z nás má jinou cestu. Každou trápí jiné téma, jiná oblast. Možná nezažíváte strach, ale smutek. Možná vás trápí partnerské vztahy, rodová linie, změna životního stylu a priorit. Ať je to cokoliv, máte šanci to teď vyřešit. Všechno má své řešení, ale nenajde se, pokud ho nebudete hledat. Pokud svým trablům nebudete čelit. Nebojte se toho. Dokážete vyřešit každý svůj problém. V těhotenství k tomu máte větší šanci a půjde to rychleji než v jakékoliv jiné Vaší životní fázi. Teď můžete čerpat jak z duchovního světa a jeho moudrosti, tak zemského světa a jeho tělesné moudrosti. Najdete řešení rychleji, než kdy dřív. Těším se, že i Vy skončíte své těhotenství v blaženosti a klidu s pohledem na to nejkrásnější zdravé miminko ve Vašem náručí.

Miluji Vás.