Ze života
O životě
-
Najít svůj smysl života
Seděla jsem v posteli a přemítala nad tím, co je mým osudem. Co je údělem a smyslem mého života. Vlastně ne. Přemítala jsem nad tím, jak by to bylo pro mě jednoduché, kdybych to věděla. Nemohla bych udělat chybu! Každé rozhodnutí, které bych učinila, by bylo bezchybné! Měla bych nekonečnou jistotu, že každý krok, který udělám, vede nevyhnutelně k cíli. Zkrátka by můj život byl se znalostí mého údělu naprostá pohodička… Což samozřejmě nebyl. Přicházely věčné pochybnosti. Měla jsem se hlásit na PhD? Měla jsem tak spěchat na dodělání magisterského studia? Měla jsem jít do Brna? Měla jsem pracovat brigádně jako telefonistka? Neměla jsem se nakonec víc přemáhat, abych dostala…
-
Emoční závislost na kávě
Kávu jsem začala pít na vysoké škole. Vlastně za to může Kofi kofi 🙂 Kamarádka a tenkrát také spolubydlící u nich začala po jejich vzniku pracovat brigádně jako baristka, my ji přišli s ostatními spolubydlícími podpořit. Koupily si kafe a takhle to čas od času zopakovaly. Naše životy šly dál, různě jsme se stěhovaly, dokončovaly školu, přecházely do pracovního procesu, ale káva u Kofi kofi už nám zůstala. CITOVÁ VAZBA Právě tady začala moje citová (já občas používám i výraz „emoční“) vazba na kávě. Vytvořila jsem si k ní vztah založený na dobrém pocitu ze společného setkávání s přáteli a rodinou. Později, když jsme tuto tradici už nemohli spolu dodržovat,…
-
Pláčou vybité baterky?
Dnešní článek je tak trochu jiný. Nepromýšlím ho. Píšu z patra. Se slzami na tváři. Nic mě nebolí, nejsem nemocná. Jsem jenom unavená. K smrti unavená. I když se to týká mateřství, hezky se mi dnešní téma hodí i k blížícím se Dušičkám a kultu předků. Respektive kultu Rodu, neboť jde tentokrát o děti. A taky tématu Smrti. Té velké, duchovní. Když nerespektujeme, kdo jsme Opakuje to každý druhý web zabývající se mateřstvím, ženským sdílením, rodičovstvím a psychologií vůbec. Říkám to i já. Vím to. Racionálně jsem si toho vědoma a tajně doufám, že jsem na tom stejně jako většina ostatních lidí. Nejprve musíme naplnit své vlastní potřeby, abychom mohli…
-
Vlčkův úhlavní nepřítel
Život byl krásný. Byl. Měl všechnu pozornost svých rodičů. Celý den se řídil jeho potřebami. Každý den mu splnili všechna jeho přání. A on si v bezpečí a hojnosti prozkoumával svět. Až doteď. Objevil se nepřítel číslo jedna. Nemilosrdný, hrůzostrašný, zastírající celý jeho svět. Mimino! Sotva vykouklo na svět a on během vteřiny ztratil vše, co měl. Najednou byly jeho potřeby odkládány. Rodiče mu nastavili hranice. Neslýchané! On, Vlček, že by si nemohl dělat co chce a kdy chce!? A co bylo úplně nejhorší… kvůli miminu mu jeho nejmilovanější, nejdůležitější a nejkrásnější osoba celého života začala říkat důrazné NE podpořené fyzickým odstrčením, když ho nebral vážně. Jak by ho ale…
-
Jsem rebel, protože…
Je deset hodin večer a já jsem na sebe naštvaná. Přihlásila jsem se na webinář a zase ho prošvihla. Klikla jsem na tlačítko „přihlásit se“ teprve před třemi hodinami! Ani zvuk budíku nepomohl. Můj mozek prostě nefungoval. Zahlcen posvátným stavem prázdnoty dlel kdesi mimo čas. Pardon, ne ten mozek. Moje mysl. Mozek její signály přijímal jako vždy. Ty však nebyly jako dřív. V mém životě se zase udála jedna obrovská změna a zase zpřeházela samotné základy mého života. Kdo jsem byla. Jak jsem vnímala svět. Jak jsem se rozhodovala. Opět mě dovedla k myšlenkové prázdnotě. Nedokážu se soustředit. Zdánlivě si nic nepamatuji. Nestíhám dělat „nutné“ věci. Chceš příklad? Hmm, třeba…
-
Těhotenství 2.0 aneb Jak to bylo tentokrát
S porodními a těhotenskými příběhy se v poslední době roztrhl pytel. Aspoň v mé sociální bublině, což zajisté souvisí s tím, že do ní se svým krásným bříškem zapadám. Nicméně jsem si všimla, že těch s bříškem je na ulicích najednou více. Požehnaná doba covidová! pomyslela jsem si. I když si klepali na čelo, když jsem říkala, že bude za rok hodně dětí, protože celou společnost zavřeli doma a nikdo nemá nic lepšího na práci, stejně se neubránili svým pudům (nebo celospolečenskému trendu?) a nechali to „na přírodě“. U nás doma touto cestou jdeme už od první zkušenosti a tak nás nepřekvapilo ani tolik, že se to stalo jako to,…
-
Hranice světa aneb jak je bránit
Tentokrát jsem si dala tu práci a opravdu přemýšlela (nejen se inspirovala) nad článkem pro tento týden. Jenomže ejhle! objevila se hromada nezpracovaných témat, která spolu neměla zdánlivě nic společného. Napadlo mě napsat něco pro maminky o dalších eskapádách s Vlčkem, taky se objevilo na přetřes téma různých překážek a strachů v těhotenství. Do toho se teď v jistých kruzích hodně rozebírá společenský osud na další období – takže další kapitola k odhalení orlogu a velkého arkána. Nehledě na společenské vyrovnávání se s kolektivním strachem z nemoci. Mno. Vše to vedlo k vlastně přirozené syntéze v podobě společného prvku a to definice hranic – těch osobních, společenských, geografických i duchovních.…
-
Rutinu nesnáším, rituály miluju. Schizofrenie?
„Jsi teď máma, cos čekala?“ Toto slýchám docela často (hlavně od starší generace). Vlastně pokaždé, když si postěžuji na to, jak mě ubíjí stokrát za den uklidit to stejné místo na podlaze nebo pětkrát denně hodinu přemlouvat dítě, aby si nechalo vyměnit plínu. Jenže rutina prostě není pro každého. A já mám štěstí, že si to o sobě uvědomuji. Kdyby totiž ne, cítila bych docela intenzivní frustraci z nepochopení mých potřeb a házení mé maličkosti do obecné škatulky s cedulkou „máma“. Ale já nejsem jenom „máma“. Vlastně jsem 95% svého života máma nebyla. A i když jsem ze své rodiny nadšená, na mé podstatě a mých osobních potřebách se nic…
-
Jak Vlček porazil Archiméda
„Objem kapaliny vytlačené z nádoby se rovná objemu tělesa do ní ponořené,“ prohlásil Archimédes sebevědomě. Vzápětí se zamračil. Vedle něj stál Vlček v kaluži a zvědavě sledoval, co to ten starý pán s bílým plnovousem vymýšlí. Problém byl v tom, že se hladina kaluže nepohnula ani o píď. Archimédes zaváhal. To dítě přece nemá nulový objem ani nulovou hmotnost. Jak je to možné? „Že bych to špatně spočítal?“ zamručel si pod vousy a jal se do kaluže házet všechno, co mu přišlo pod ruku. Jablko, boty, větve. Vlček se nadšeně chechtal jeho bláznivému počínání. Všechny tyto předměty nadzvedávaly hladinu kaluže, až sahala Vlčkovi po kotníky. To se mu nelíbilo a…
-
Nic s tím nezmůžeme
V tomto smyslu se včera večer vyjádřila obyčejná žena kolem pětapadesáti let, když se jí reportéři zeptali, co si myslí o nutnosti krajů si v této obtížné ekonomické situaci brát úvěry, protože jim stát nezadotuje ztracené příjmy ze zastavené ekonomiky. Abych její výrok uvedla v kontextu (pouze parafrázuji, nepamatuji si to slovo od slova), vyjádřila se v tom smyslu, že když se o to vláda nepostará, „my“ (toto slovo opravdu použila a já se domnívám, že tím myslela běžné občany naší krásné země) s tím nic nenaděláme. Šokovalo mě to. Celou noc jsem přemýšlela proč. A bylo mi to jasné hned, jen jsem se v těch úvahách začala trochu víc…
